Michal Ozogán

V noci mi byla zima. Zrovna ten den by se mi hodila ta nafukovací karimatka, kterou jsem poslal domů. Když jsem se probudil uprostřed noci, jen jsem se otočil na druhý bok a pokusil se ten chlad zaspat. Naštěstí jsem byl tak unavený, že jsem hned zase zabral.

Ráno to bylo těžké. Zkratovali jsme a nechtělo se nám do té strašné zimy. Vstali jsme až s hodinovým zpožděním oproti plánu. Za ten ztracený čas se stejně moc neoteplilo. Někdy je těžké udržet si tempo po celou dobu závodu, jsme ostatně jenom lidi. Ve výsledku jsme vyráželi až skoro o šesté.

Výjezdy z checkpointu jsou vždycky těžké. Jelikož jsme přechozí den jeli dlouho do noci, opět jsme zvolili trochu delší spánek. Delší … vyráželi jsme až v půl sedmé a spali sotva 4 hodiny, takže spíš jsme ho jen zbytečně nezkrátili.

Ráno jsme to neměli jednoduché – zaspali jsme! Z nějakého důvodu budík nezafungoval a oba jsme jen na chvíli procitli, abychom se opět ponořili do bezesného spánku. Teprve po nějaké době jsem se podíval na hodinky a neochotně se vysoukal ze spacáku.

Na druhém checkpointu panoval ráno čilý ruch. Ostatní závodníci spánek oželeli a vyrazili krátce po páté. Však oni se uženou… Ranní šrumec mě vzbudil, takže jsem se začal připravovat dávno před budíčkem. Kromě klasického sbalení jsem ještě měnil řetěz a zadní destičky. Taky jsem si domů nechal poslat balíček, do kterého jsem nacpal děravou nafukovací karimatku. Alespoň budu mít v podsedlové brašně více místa.

Ráno byla neskutečná zima. Kam odešlo léto? Podle teploměru nějakých 8 °C, ale pocitově na úrovní zoufalství. Chvíli jsme na sebe jen dívali a nedokázali se ze spacáků vyhrabat. Nakonec jsme ale zatnuli zuby a oblékli se. Jelikož Jarda spal, v čem jezdil, byl připravený prakticky okamžitě. Jen na sebe hodil spacák a vyrazil.

V Gápelu nás spalo snad 10 a s úderem šesté hodiny jsme se vydali překonávat další mílařské kilometry. Ráno bylo chladno, jen okolo 10 °C, a navíc jsme prvních 20 minut jen sjížděli dolů po asfaltce. Horké letní počasí se vytratilo.

Budík nastavoval Jarda a ráno jsem se několik minut divil, co to tam sakra hraje. Spal jsem jako zabitý a vůbec mi nedocházelo, kde to jsem a co mě čeká. Další dny jsem si na tenhle budíček zvykl. Slezli jsme dolů z rozhledny a kozí stezkou pokračovali do Liptovského Jána.

Jako vždy jsem toho první den závodu moc nenaspal a vzbudil se už v pět. Honza Kopka (164) si akorát objednával snídani a já marně zkoušel na tu půlhodinu ještě zabrat. Protože jsem ale nebyl patřičně unavený, vyštrachal jsem se ze spacáku.

Uplynul další dvoj rok a já se opět vypravil na nejdivočejší závod v československé kotlině – 1000 Miles Adventure. Letos jsem to chtěl pojmout úplně jinak než předchozí dva ročníky, které jsem absolvoval. Už mi nešlo jen o pouhé dojetí do cíle. Toužil jsem překonal svůj čas o několik dnů a tomu musela předcházet potřebná příprava.