Michal Ozogán

Začalo to úplně nevinně. Přečetl jsem si několik knížek o tom, že spánek opravdu není vhodné podceňovat a já jim uvěřil natolik, že jsem si vybudoval nové návyky. Zahodil jsem společenskou fasádu, že spí jen třasořitky, a že být znaven životem je výsadou bohémů. Stal se ze mě spáč tělem i duší.

Posledních pět let jsem zdolával dlouhé tratě, které mě vedly přes vysoké hory, hluboké hvozdy a zavedly mě i na okraj moře. Spal jsem krátce, jezdil do vyčerpání a svým způsobem jsem si užíval každý moment. Letos v květnu jsem si ale připravil odlišnou výzvu. Rozhodl jsem se pokořit tzv. Evetesting. Abych tak učinil, musel jsem stoupat na jeden kopec znovu a znovu, dokud nedosáhnu výšky 8848 metrů. Ještě že nejsme na Marsu.

Podsedlové brašny jsou nedílnost součástí bikepackingové vybavení na delší cesty. Rozhodně nejsou nezbytným kusem. Jako každá věc i ony mají své výhody i nevýhody a svůj náklad můžete poskládat nespočetně jinými způsoby. Oproti klasičtějším „panini“ brašnám nedrží na kovové konstrukci a nejsou tak náchylné na zničení v těžkém terénu.

Na spaní venku jsem si musel zvyknout. Byla to pro mě čirá nepřirozenost. Úplně proti přírodě! V noci mě má před světem chránit střecha, čtyři stěny a dveře na petlici. A když mi hrozí zima, chci ohulit topení a přidat druhou peřinu. Jenže na kole si musím vystačit jen s tím, co si vezu. A toho nesmí být moc.

Přístřešek prostorný, super – ale ta vlhkost! Měl jsem pocit, že vzduch je durch, já jsem durch a spacák je durch. Jak v něm budu spát zítra? Tyhle otázky musely počkat. Trochu jsem doufal, že někdy odpoledne vyjde slunce a vysuším ho, ale to bylo ještě dlouho přede mnou. Snědl jsem si svoje poslední panini z benzinky a vydal se směr Nízké Beskydy.

Ráno jsem se probudil ještě před budíkem, jenže se spacáku se mi vůbec nechtělo. Přemlouvat jsem se musel snad půl hodiny. A ještě mi chvíli trvalo, než jsem sbalil všechna svoje fidlátka včetně alufolie a došustil se na kolo.

I když jsem spal v 1200 metrech, nebyla mi zima. Rozhodně lepší než v údolí u vody. Čtyři stěny, i když s dírami, mi poskytly dostatečnou izolaci a ptačí rodina ochranu proti případným vetřelcům. Alespoň jsem v ně věřil.

Na Carpatia Divide jsem se přihlašoval někdy na konci dubna. Mnoho informací nebylo k nalezení, protože měl být odstartován teprve první ročník. Co jsem pochopil, navazoval na dřívější etapový závod Transcarpatia, ale tentokrát v klasickém bikepackingovém duchu. To znamená každý sám za sebe a bez zabezpečení.

V noci mi byla zima. Zrovna ten den by se mi hodila ta nafukovací karimatka, kterou jsem poslal domů. Když jsem se probudil uprostřed noci, jen jsem se otočil na druhý bok a pokusil se ten chlad zaspat. Naštěstí jsem byl tak unavený, že jsem hned zase zabral.

Ráno to bylo těžké. Zkratovali jsme a nechtělo se nám do té strašné zimy. Vstali jsme až s hodinovým zpožděním oproti plánu. Za ten ztracený čas se stejně moc neoteplilo. Někdy je těžké udržet si tempo po celou dobu závodu, jsme ostatně jenom lidi. Ve výsledku jsme vyráželi až skoro o šesté.