Michal Ozogán

Úplně nejradši bych se tomuhle emotivnímu vyhnul. V půlce prosince bych se zamrazil a doufal, že neskončím na vánoční tabuli. Na konci ledna, když by už úvodní nadšení opadá, by mi z prstů kapala voda a já bych pokračoval tam, kde jsem skončil.

Jste to, co si navlíknete! Přesně proto, se ze mě v zimním období stává nefalšovaná cibule. Přesně tak dopadnu, když se snažím objevit kouzelnou kombinaci pro danou teplotu, oblačnost, rychlost větru a aktuální přeháňkové situaci. Začal jsem dokonce uvažovat nad oblekovým deníkem, kterým bych nakrmil umělou inteligenci, co by ze mě sejmula tahle složitá rozhodnutí. A kdyby mi byla zima, měl bych vhodnou oběť.

Začalo to úplně nevinně. Přečetl jsem si několik knížek o tom, že spánek opravdu není vhodné podceňovat a já jim uvěřil natolik, že jsem si vybudoval nové návyky. Zahodil jsem společenskou fasádu, že spí jen třasořitky, a že být znaven životem je výsadou bohémů. Stal se ze mě spáč tělem i duší.

Posledních pět let jsem zdolával dlouhé tratě, které mě vedly přes vysoké hory, hluboké hvozdy a zavedly mě i na okraj moře. Spal jsem krátce, jezdil do vyčerpání a svým způsobem jsem si užíval každý moment. Letos v květnu jsem si ale připravil odlišnou výzvu. Rozhodl jsem se pokořit tzv. Evetesting. Abych tak učinil, musel jsem stoupat na jeden kopec znovu a znovu, dokud nedosáhnu výšky 8848 metrů. Ještě že nejsme na Marsu.

Podsedlové brašny jsou nedílnost součástí bikepackingové vybavení na delší cesty. Rozhodně nejsou nezbytným kusem. Jako každá věc i ony mají své výhody i nevýhody a svůj náklad můžete poskládat nespočetně jinými způsoby. Oproti klasičtějším „panini“ brašnám nedrží na kovové konstrukci a nejsou tak náchylné na zničení v těžkém terénu.

Na spaní venku jsem si musel zvyknout. Byla to pro mě čirá nepřirozenost. Úplně proti přírodě! V noci mě má před světem chránit střecha, čtyři stěny a dveře na petlici. A když mi hrozí zima, chci ohulit topení a přidat druhou peřinu. Jenže na kole si musím vystačit jen s tím, co si vezu. A toho nesmí být moc.

Přístřešek prostorný, super – ale ta vlhkost! Měl jsem pocit, že vzduch je durch, já jsem durch a spacák je durch. Jak v něm budu spát zítra? Tyhle otázky musely počkat. Trochu jsem doufal, že někdy odpoledne vyjde slunce a vysuším ho, ale to bylo ještě dlouho přede mnou. Snědl jsem si svoje poslední panini z benzinky a vydal se směr Nízké Beskydy.

Ráno jsem se probudil ještě před budíkem, jenže se spacáku se mi vůbec nechtělo. Přemlouvat jsem se musel snad půl hodiny. A ještě mi chvíli trvalo, než jsem sbalil všechna svoje fidlátka včetně alufolie a došustil se na kolo.

I když jsem spal v 1200 metrech, nebyla mi zima. Rozhodně lepší než v údolí u vody. Čtyři stěny, i když s dírami, mi poskytly dostatečnou izolaci a ptačí rodina ochranu proti případným vetřelcům. Alespoň jsem v ně věřil.

Na Carpatia Divide jsem se přihlašoval někdy na konci dubna. Mnoho informací nebylo k nalezení, protože měl být odstartován teprve první ročník. Co jsem pochopil, navazoval na dřívější etapový závod Transcarpatia, ale tentokrát v klasickém bikepackingovém duchu. To znamená každý sám za sebe a bez zabezpečení.