Lidská cibule

Jste to, co si navlíknete! Přesně proto, se ze mě v zimním období stává nefalšovaná cibule. Přesně tak dopadnu, když se snažím objevit kouzelnou kombinaci pro danou teplotu, oblačnost, rychlost větru a aktuální přeháňkové situaci. Začal jsem dokonce uvažovat nad oblekovým deníkem, kterým bych nakrmil umělou inteligenci, co by ze mě sejmula tahle složitá rozhodnutí. A kdyby mi byla zima, měl bych vhodnou oběť.

Vlastně se ani nedivím, že zimní outdoorové aktivity jsou záležitostí opravdových užívačů. Vydat se na strastiplnou pouť ladovskou krajinou není vůbec jednoduché. Pro mě to začíná mnohem dříve než o častém ránu. Klidně i týden dopředu průběžně sleduji předpověď, abych mohl hořekovat nad svým nevyhnutelným osudem. Reálně mě ale dokáží zastavit jen dvě věci:

• kluzká, ledová krusta

• vítr o síle menšího orkánu

Ven se chystám ve většině případů ráno. Vstávám přesně do toho okamžiku, kdy teplota dne atakuje svoje minima. Ano, jsem užívač. Ale ne dobrovolný. To jenom můj biorytmus nemá vkus. Když si vzpomenu na svoje letní, svižné projížky, kdy stačilo obléknout dva kousky nehledě na denní dobu, ukápne mi slza závistí. Ach ty moje minulé já, jak jednoduchý život jsi měl.

Hlavně problém mého šatníku je ten, že v něm dominují svršky na léto. Nejspíše mi přišlo, že je to ekonomicky výhodnější varianta. O cibulovém systému mnoha vrstev jsem četl už před lety. Jen si už nejsem zjistý, zda byl myšlený tak, že si obléknu 5 triček a 3 nákrčníky. On tenhle systém funguje jen do určité míry. Jakmile totiž teplota klesá pod bod mrazu, začne počet nutných vrstev rychle stoupat, stejně jako jejich objem. Vize štíhlého sportovce je ta tam a domů se vracím jako obrovská koule nasáklá potem.

Všechno má potenciál stát se věšákem

A tím se dostávám k dalšímu zimnímu problému. V léte mi stačí dvě obyčejná ramínka na sušení oblečení. Jedno na kolo a druhé na běh. Je teplo a do další aktivity mi všechno stihne v pohodě uschnout. Jenže s nástupem zimních měsíců přibývají svršky geometrickou řadou a najít dostatek vhodných míst k sušení, není vůbec jednoduché. S výrazným rozšířením aktivně používaného šatstva se jednotlivé kousky ztrácejí, což často vede k akčním, vyhledávacím akcím.

Tento rok ale cítím, že bych to mohl změnit. Prostě už nechci nahrazovat rozcvičku zapasením s tolika vrstvami. Jen si nejsem jistý, či to vůbec bude potřeba. Je sice špatně, že ještě než vyjdu ze dveří, je mi zima na stehna. A při vzpomínce na některá rána mě v nich ještě teď mrazí. Zvláště proto, že jsem svoje teplé kalhoty na kolo vyřadil minulou zimu jako děravé, zapomněl koupit nové a divil se, že ty letní moc dobře nefungují. Jenže jak mám vědět, jaká bude zima?

Na to loňskou jsem se totiž dobře připravil. Předloňskou jsem pár týdnů bojoval se zledovatělým povrchem, po kterém se nedalo jezdit ani běhat. Jelikož to jsou jediné dva sporty, které provozuji, dokážete si představit, že to byl problém. Na nohy jsem si tudíž koupit nesmeky a na kolo pláště s hřeby. Obojí zůstává ve skříni.

A když jsem teď konečně po týdnu mrazivých rán, kdy teplota klesala pod nulu, koupil slušivé hřejivé kalhoty, vystřelila rtuť prudce nahoru. Nemáte zač.

Rozhodně to ale už bylo potřeba. Zima je sice fajn jako trénink psychické připravenosti a je zvlášť těžká vstát, když vám na hrudníku přede kočka, ale neměl by to být každodenní boj. Rád si dopřeju pohodlí oblečení, které je opravdu dělané do mrazů. Vždyť zima je krásná, tak proč si ji pořádně neužít?

6. prosince 2020