Michal Ozogán Blog exjedničkáře bez vyhlídky na praktický život
Michal Ozogán

Jak přežít noc aneb historie mého spánkového systému na ultrazávodech

Jak přežít noc aneb historie mého spánkového systému na ultrazávodech

Na spaní venku jsem si musel zvyknout. Byla to pro mě čirá nepřirozenost. Úplně proti přírodě! V noci mě má před světem chránit střecha, čtyři stěny a dveře na petlici. A když mi hrozí zima, chci ohulit topení a přidat druhou peřinu. Jenže na kole si musím vystačit jen s tím, co si vezu. A toho nesmí být moc.

V bikepackingových závodech by se dala spací strategie rozdělit na tři základní:

  • Spát po penzionech, restauracích či sokolovnách. Hezky pod střechou a v teple, se sprchou a ručníkem.
  • Spát na fotbalových hřištích, v rozestavěných domech, autobusových zastávkách, turistických přístřešcích nebo jen tak v lese. Fantasii se meze nekladou.
  • Nespat.
Spaní na autobusové zastávce

Na stupnici od jedné do desti tak 6. Poměrně dobře chráněná, z díry nahoře trochu prší, ale bouřku to zastavilo, lavice úzké. Co by se asi stalo, kdyby tam uhodil blesk… ?

Třetí možnost je jen pro opravdové fajnšmekry a jen na určité vzdálenosti.

Penziony jsou hlavně pro užívače, které netrápí časová náročnost a jsou ochotní končit svůj den brzy. Nebo alespoň já neznám způsob, jak si hledat ubytování v jednu hodinu ranní. Či spíše noční. A vlastně zařizování jakékoliv ubytování mi přijde jako složitý myšlenkový proces a než abych se jím zabýval, raději volím prostřední variantu – spánek venku.

O to víc jsem si cenil případů, kdy mě někdo uvrtal pod střechu, když mi promokla i kůže. Sprcha a teplo jsou úžasnou vzpruhou po těžkém dni.

Venku

Svoje první a druhé Míle jsem odjel na tátův spacák Micropack 800, který vyhrál sbíráním mincí z müsli a ždárák Salewa s proklamovanou odolností proti dešti. Ne že bych se o to někdy pokoušel. Představa, že bych se zabaloval a vybaloval za vydatného bombardování vodíko-kyslíkových molekul se mi vůbec nezamlouvá.

Abych nezmrznul, vezl jsem kompletní spací oblečení od čepičky po ponožky, takže jsem se vždycky mohl převléknout do suchého. A ráno jsem pak bojoval v té nejtužší zimě, abych se ze suchého dostal zpět do mokrého. Moje levá hemisféra to nedokázala pochopit a pravá ještě spala.

Postupně jsem se učil, že to jde i lépe.

Vůbec první noc venku sám jsem si prožil kousek od České Třebové. Spal jsem na svahu a pořád jsem se klouzal dolů. Neviděl jsem zhola nic a do toho všechno se ozýval lesní chorál. Krásné? Nebo děsivé?

Na hranici možností

Na posledních Mílích jsem se váhově značně zredukoval, což mi na jednu stranu ulehčilo trápení v kopcích, ale na druhou stranu zesložitilo výběr vhodných lokalit na spánek.

Hodně dlouho jsem váhal, přemýšlel a porovnával různé systémy:

  • Mohl jsem vsadit na hamak alias houpací síť. Asi příjemnější než spát na zemi. Ale musel bych vždycky hledat vhodnou pozici na uchycení lan a podle recenzí pod ním proudí chladný vzduch, že od spodu jde stejně zima.
  • Místo spacáku jsem mohl použít quilt, což je taková profi-outdoor přikrývka. Šetří místo tím, že na spodku nemá náplň a místo něj vás chrání karimatka.
  • Proti dešti jsem mohl brát celtu

Jenže ve výsledku jsem všechny ty alternativy zavrhl. Síť moc složitá a těžká, celta jen těžká a quilt v reálu velkou váhovou úsporu nepřinesl. Když se zastavím na noc, chci se co nejrychleji změnit z pozice kolmo do polohy ležmo.

Zůstal jsem u vylepšení stávajícího systému – spacák, žďárák a karimatka.

  • Těžký syntetický spacák jsem nechal doma a vybral si péřový Sir Joseph Minimis 320. Tenhle příjemně vážící balík se pyšní limitní teplotou 7,5 °C a váhou 370 gramů. „Limit“ platí v ideálních podmínkách a pro zkušené spáče. Nesplňoval jsem ani jedno. Zpětně viděno nevím, co jsem si myslel. Dobře jsem věděl, že limitní teplotu pravděpodobně prolomím.
  • Ždárák Salewa do každého nečasu jsem vyměnil za lehký Cumulus Bivi Ultralight, který se už ani neobtěžoval slíbit, že mě ochrání před deštěm. Bral jsem ho jako ochranu před ranní rosou a doufal jsem v pár stupňů komfortu navíc.
  • Na poslední chvíli jsem si pořídil extrémně ultralehkou nafukovací karimatku NeoAir UberLite. Stála sice nekřesťanské peníze, ale po přezkoumání teplotní kapacity mého spacáku jsem vyměkl a rozhodl jsem pro trochu pohodlí. Hned po první noci na Mílích, během souboje s mravenci, utržila smrtelnou ránu. Musel jsem se bez ní obejít. A podařilo se.

Všechno vybavení se točí v zakletém trojúhelníku – váha, cena a komfort. Kolik jsem ochoten investovat pro pár deka? Pojedu rychleji, když se krásně vyspím? Budu šťastnější, když mi nebude v noci zima? Nedokážu správně popsat svůj komfort při spánku, protože po druhé noci jsem v podstatě padl na zem a spadl jako mrtvola.

Na spaní jsem si vozil jedno suché termotriko. Bohužel byla už k večeru taková zima, že jsem si ho po západu oblékl a stihl propotit. Mokro je velký nepřítel. A abych nezapomněl, ani bych se neodvážil spát bez čepice.

Spacák

Syntetika nebo Peří? Kolik náplně, aby mě zahřál i v chladné noci? Je to zase otázka peněz a osobních preferencí. Já zimě odolávám mnohem lépe než ostatní. Mnohokrát, když vyjdu ven, lidi jsou nabalení do bund a šál a já jen v tričku a košili. A tvářím se jako při opalovačce.

Vystačit se dá prakticky s čímkoliv. Pokud není spacák dostatečně teplý, stačí vzít více oblečení a vybalancovat limit na chladnější noci. Jenže převlékání stojí čas a neznám lepší pocit, než když svoje oblečení vysuším tělesným teplem přes noc. Ráno je mnohem příjemnější. A že právě rána jsou dějišti těch nejsilnější krizí. Ani nepočítám kolikrát jsem čekal na východ slunce se zoufalou myšlenkou, že těch pár rozespalých paprsků mě zahřeje.

S koupí prvního péřového spacáku jsem se bál, že bude mít obrovský problém s vlhkostí. Alespoň to se dočtete od náhodných lidí na internetu. Jenže v praxi – v dešti v něm stejně spát nebudu. Přes den ho vozím v nepromokavých brašnách a proti vlhku ho chráním žďárákem. Na Carpatia Divide jsem si nevzal ani ten, a i přes téměř každonoční mlhu jsem ho nikdy nemusel sušit. Hydrofobní úprava peří asi funguje.

Pokud peníze nejsou problém, volil bych péřový. Je lehčí a skladnější. Jen příště bych si vzal přece jen něco teplejšího. Cumulus dělá zajímavé kousky a pár gramů navíc by mi mohlo přidat komfort do chladné noci.

Upgradem z Micropacku 800 na Minimis jsem ušetřil zhruba půl kila, získal spoustu místa a přišel o pár stupňů komfortu.

Ždárák

Kdybych měl ždárák jednoduše popsat, je to igelový pytel, co nepustí vodu dovnitř ani ven. Moderní technologie se snaží umožnit průchod páry ven, ale limit prodyšnosti tu asi bude vždycky. Takže pravidlo číslo jedna je moc se nepotit.

Ždárák Salewa, se kterým jsem odjel dvoje Míle, je robustní a sloužil mi nejen jako ochrana proti vlhkosti, ale i jako teplotní vzpruha a ochrana spacáku.

Po zkušenostech z našich i polských končin jsem dospěl k tomu, že vlastně není třeba. Vždycky je totiž v civilizaci nějaký přístřešek, kam se schovat před deštěm nebo vhodné místo v lese, kam nepadne rosa. Ale zároveň je to závazek – jet tak dlouho, třeba i v dešti, do noci a mrazu, než se vhodné místo objeví.

Na poslední Míle jsem si čistě pro jistotu bral Cumulus Bivi Ultralight s Pertex membránou. Ale na závod do Polska jsem si nebral vůbec nic a nelitoval jsem. Obecně jsem zjistil, že nejlepší vybavení je takové, které nemám. Nezabírá totiž žádné místo a nic nestojí.

Karimatka

Každý správný dobrodruh vám řekne, že karimatka je velmi důležitá. Chrání vás od chladu od země a poskytuje trochu toho postelového pohodlí. Na první dvoje míle jsem vezl obyčejnou alumatku, na poslední ve výsledku vlastně nic. A ono to stačilo.

Osobně mi nevadí spát na tvrdém a necítím se po něm rozlámaný. Trochu to komplikuje polohu na boku, kdy se mi otlačují kyčle, ale se správnou únavou se dá usnout jakkoliv. To je moje motto pro spánkový systém. I ta zima se dá prospat.

A na všech lavičkách a stolech rozsetých v přírodě je mnohem menší zima než na zemi. I proto jsem Polsko projel bez karimatky a nelitoval jsem, že jsem ji nebral.

U nafukovačky se mi potvrdilo, že toho moc nevydrží. Asi byla příliš ultralight. A kdybych se na ni opravdu potřeboval spolehnout, nejspíš bych bral něco neskladného, ale s dobrou odolností.

Co prostředí, to jiné požadavky

Co závod, to jiné podmínky. Co závodník, to jiné preference.

Moje kombinace se mi osvědčila jen v letních měsících a v obyvatelných končinách, kde je vždycky možnost se někde schovat. Nejnižší teploty okolo pěti stupňů byly limitní a opravdu nerad bych se dostával níže. V takových chvílích by mi zbývalo jediné – zahřát se pohybem.

Pokud se někdy vydám do odlehlejších a chladnější končin, budu se muset připravit mnohem lépe.

 


Přidejte svůj komentář

 


Nepřehlédněte Čelovka Petzl Reactik+

Čelovka Petzl Reactik+

Recenze výkonné čelovky Petzl Reactik+. Ta nabízí velké množství režimů a funkcí a dokonce se díky integrovanému bluetooth považuje za chytrou. A jak je něco chytré, nemůžu si to nechat ujít.,,

Zobrazit →

Cyklotermoska Elite Deboyo

Cyklotermoska Elite Deboyo

Když jsem poprvé slyšel o „cyklotermosce“, ohrnoval jsem obočí a tvářil se škaredě. Když jsem ale v průběhu čtyřhodinové vyjížďky popíjel vodu i s kusy ledu, rozhodl jsem se k té podivné ideje vrátit. Už v průběhu chladného podzimu jsem si vyzkoušel, že když do sebe kopnu horký čaj, povzbudí mě to fyzicky i psychicky.

Zobrazit →


Sledujte mě

Odebírejte nové články

Sledujte mě
Nenechte si ujít nové články

Instagram