Rozverný Fabulačník

Je tu zas další rok

Úplně nejradši bych se tomuhle emotivnímu vyhnul. V půlce prosince bych se zamrazil a doufal, že neskončím na vánoční tabuli. Na konci ledna, když by už úvodní nadšení opadá, by mi z prstů kapala voda a já bych pokračoval tam, kde jsem skončil.

Jenže dokud je kryogenní technologie na úrovni vozového parku Českých drah, musím se svést na vlnách veřejného veselí. Svojí politiky jít na kutě po desáté jsem se nevzdal a z říše snů mě vytrhlo až půlnoční veselí za okny. Naštěstí se všichni zase rychle sebrali a dopíjeli lihoviny na pokojích. Já z toho mám jen vzpomínku, jak mi jedna hemisféra běžela ve standby řežimu a druhá zažívala modrou smrt.

Abych se přiznal, nerad bilancuji. Otevírá to staré rány, rozkrývá neúspěchy a bičuje moje svědomí jako sněhový blizard. Bojím se, že kdybych si svoje sumáře vyložil vedle sebe rok za rokem, objevil bych vzorec. Vzorec, který mi řekne, že cíle jsou pořad stejné a já je komicky tlačím jako Sisyfos.

Hořkosladká nostalgie

Udělat si plány a zaplnit si čas koníčky je strašně jednoduché. Jenže dřív nebo později udeří kosa na kámen, a to není nikdy dobře. Život se lehce promění v perpetuum mobile, které mě sice pohání kupředu, ale stejně tak mě táhle přes prašnou zem o vlastní vůli.

Často si říkám, kde hledat zdroj energie, když se mi za žádnou cenu nechce vstát. Když mám pocit, že moje nohy jsou z olova, můj dech musí prorážet železné pláty a moje ruce drží okovy. Co je pak jednodušší, než hloupě konzumovat obsah ve svém telefonu, kde se snaží někdo jiný a já je odměňuji zdvižením koutkem. A určitě to jde i jinak než jen doufat, že další den to bude lepší.

A k tomu všemu je tady ta novoroční hořkosladkost, která dává prostor nostalgii. Ne nebojte se, nedívám se na silvestrovské show z devadesátek. Uklízím svůj digitální život. Ukončuji projekty, které odvál čas a nemají budoucnost a procházím blogy, které jsem dávno sledoval, a které autoři nechali ladem. Ostatně, tohle se stalo i tady. Měl jsem pocit, že všechno bylo řečeno. Koho nakonec baví nekonečný seriál? Nebo prostě blog už není médium dnešní doby.

Ale k čertu s tím. Jdu vytesat svůj sumář.

Sumasumárum

Máme kočku

Jmenuje se Šipka a není to zuřivá bestie. Tedy někdy je, ale návštěvu chirurgie jsem ještě neabsolvoval. Když mi leží na klíně, tak mi produktivita v práci spadne o 50 %, abych ji mohl udělat opěrátko.

Mezi její nejoblíbenější hračky patří:

  • Obal od Fidorky

  • Provázek

  • Moje ruka

Konec roku měla hodně náročný. Vezl jsem ji na Vánoce k rodičům, kde se psychicky zhroutila, že nechtěla ani lososí paštiku. Bohužel trucovala v tu nejhorší možnou část roku, kdy chtějí být všichni doma a vesnickému zvěrolékaři jsem se nedovolal.

Návštěva veterináře potvrdila, že je akorát tlustá a naštvaná, že jsem ji vyhostil z jejího milovaného domova a vezl přes půl republiky. Pak už ale byla hodná a papala jako zlatíčko. Nejspíše se bála, že bych ji zase někam vezl.

To Silvestra si užila úplně jinak. Na dělobuchy reagovala stylem: „Co tam ty idioti dělaj?“ a šla spát. Máme ji tak rádi, že má dedikovaný Instagram.

Bikepacking

Z předloňska jsem byl hodně natěšený, protože v závodě 1000 Miles jsem dopadl poměrně dobře a cítil jsem velký potenciál pro další zlepšení. Už od zimy jsem do toho pořádně dupal (ostatně byla mírná) a podnikal důležitá rozhodnutí, třeba jestli povezu zubní pastu.

Neodolal jsem a pro rok 2020 jsem se přihlásil na speciální trasu 2020 mil, zhruba 3250 kilometrů. Docela makačka. K jaru jsem byl připravený vyrazit na Apeninský poloostrov, abych vyzkoušel mezinárodní závod Italy Divide.

Tentokrát mi do toho hodil vidle COVID. Jelikož byla Itálie hlavní epicentrum epidemie, nedalo se dělat ani nic jiného. I jubilejní trasa 2020 se změnila na obyčejnou. Ale pořád to mohla být docela zábava.

Ani jednou jsem nespal, takže to nebyl bikepacking v pravém slova smyslu.

Až letošní Míle mě posadili na zadek. Sice jsem tam spal, ale od druhého dne jsem měl pochroumaná záda a nikam jsem nedojel. Vlastně to byl dost tragický okamžik. Člověk přejede celé Krušné hory s hodinou spánku a je … smutný. Lekce ale není negativní, pokud je poučení pozitivní. To teprve zjistím. Rozhodně ve mně panuje reálná obava, že shořím znovu.

Pěstuji, tedy jsem

Letos jsem shlédl hodně videí od největšího experta na Bonsaje. Bohužel to mému umění příliš nepomohlo a musel jsem pochovat několik nebohých tělíček. Pořád se vymlouvám, že bydlím v bytě a jelikož z něj nechci udělat obrovskou pěstírnu, tak sem nedostanu dostatek slunce. Částečně to bude pravda, ale jsou určitě metody, jak to zvládnout.

Po pěti letech jsem se ale posunul tak, že než abych kytku přemokřil, radši ji vysuším. Případně to za mě udělá moje překrásná polovička.

Snaha pěstovat nové exotické druhy stromů po mnoha neúspěších velmi opadla, když mi většina experimentů ani nevyklíčila. Teď se primárně snažím zachránit, co mám. Dva nové a už vysušené baobaby bohužel musí do koše. Sežraly mi je sviňuchy. Pořád ale mám

  • Mořské víno – letos mi skoro kleklo, ale zachránil jsem ho

  • Mango – vypadá na umření

  • Baobab – jsou mu asi 4 roky a na zimu vždycky ztrácí listy

  • Několik kousků granátové jabloňovníku, jeden jsem vysušil

  • Bonchi

Pořád tak nějak doufám, že postavím barák, ale chybí pozemek a … koule. To @tdvorak ač nezaměstnán zvedl zadek, kolo a udělal si krásnou chajdu.

A i kdyby se to podařilo mě … co bych dělal s takovou chaloupkou? Už jsem moc zhýčkaný a jezdit tam jen pro víkendový relax mi přijde transportně náročné. Chtěl bych tam bydlet, jezdit do kopců, pěstovat kytičky a mýt kola.

Práce

Na začátku roku jsem se rozhoupal a po osmi letech změnil svoje uplatnění. Nebylo to jednoduché. I když je trh s vývojáři nenasytný, vybrat si něco opravdu zajímavého, co by stálo za změnu, nebylo snadné. A kde by to stálo za zkoušku, nechtěli mě. V rozhodující chvíli se nám tady rozjížděla nultá vlna, což mi pohovory jenom komplikovalo.

Nakonec jsem skončil v České televizi, kde „makám“ na přípravě nového iVysílání. Jsem strašně rád, že se můžu podílet na něčem, co není čistě komerční věc, a co ovlivní velké množství lidí v ČR. Nejsmutnější že, jsem se docela těšil na dochází do televize, ale ve výsledku jsem v kanclu strávil necelé 2 měsíce. Ach korono, korono…

Vlastně bych na sebe mohl být pyšný. Byl to velký krok do neznáma. Ale je tak snadné brát aktuální stav jako normu.

Rytíř s perem v ruce

Co se týče mých literární ambicí, tak by to teoreticky mohl být úspěšný rok. Vždyť mi vyšla povídka v Pevnosti!!!

Za mých mladých let bych nejspíše skákal radostí, ale loni to byla spíše připomínka mojí nečinnosti. Nenapsal jsem totiž vůbec, ale vůbec nic. Respektive jsem na konci roku snažil vyplodit plod do literární soutěže. Napsal jsem dva odstavce a měl jsem chuť svůj notebook zmačkat a vyhodit do koše. To je teda běžný progress.

Šlo to se mnou hodně z kopce od té chvíle, co mi položili Literární akademii. A to je sakra dlouho, 6 let! Já věděl, že tohle sumárium je špatný nápad. Ono je snadné psát, když tím člověk žije. Když hledá inspiraci všude kolem sebe a zkoumá možnosti, jak lidi zaujmout, rozesmát a rozbrečet. Kolika činnostmi ale můžu žít? Není snad dělat všechno. Tolik koníčků mi byl čert dlužen.

Velký plán 2021

Nemám rád předsevzetí. Každoročně se chlubím tím, že si žádná nedávám. Ale proč si nedat pár akčních bodů co mě čeká?

  • V kalendáři mám 4 závody – Italy Divide, Bike Extreme 444, 100 Miles Adventure a Bohemia Divide (jestli projdu registraci…). Uvidíme, co všechno stihnu a jestli se někde nezkrvavím.

  • Uchovat si pravidelnou běžeckou kilometráž – těch 30–40 týdne mi přijde jako rozumná hodnota. Tak na chuť.

  • Naučit se pracovat s psychickou únavou a celkově s vlastní energií. Poslední dobou mě postel pustí až po osmé. A řešit věci je prostě … náročné.

  • Naskočit zpět do povídek. Ještě nevím, jestli je budu dávat sem na blog, zkoušet svoje štěstí v soutěžích či se pokusím oprášit nápad na knihu. Jedno je jisté, chci vrátit a tentokrát doopravdy. Ne romanticky.

  • Mít obědový a večeřový plán. Není nic horšího, než když doma není co žrát.

  • Přežít a nezbláznit se z toho.