Literární akademie, rok poslední aneb zdivočení Doležala

Když jsem se přihlásil na Literární akademii, vypadalo to trochu jako pohádka. Buran z vesnice, kterému ještě trčela sláma z bot, se přestěhoval do velkoměsta a studoval zde vysoká umění na ještě vyšší škole. Jenže pohádky jsou pohádky a realita je realita.

Krátce poté, co jsem nastoupil, mi bylo sděleno, že škola změnila majitele a má nové, úžasné a ještě úžasnější vedení. Že je zadlužená bylo zmíněno jen tak mezi řádky. A že mi pan jednatel Doležal připadal od prvního pohledu jako křupan, mi přišlo sice smutné, ale na stranu druhou - nesnesu se z více lidmi. Co však mělo následovat se nemohlo rovnat ani mým nejdivočejším snům (ano, ani tomu, kde jsem si hrál na Tarzana).

Oxidace, redukce

Pan Doležal (či jednatel, či kancléř jak si ráčil býti zván) totiž přišel na geniální nápad a na umělecké škole začal tlačit zdravotnicko-ekonomická studia. Jelikož je tato figurka pan lékař, nebyl pro něj problém sehnat si kamarády, zařídit jim kanceláře a platit jim peníze, aby kdesi v prostoru oxidovali (či se redukovali, jak by mohl chemik soudit). Akreditaci na tyhle nové, super-cool obory škola nezískala (kdo by to byl čekal že...) a všechny peníze tak zmizely ve chřtánu Doležalovské bandy.

Opravdu nevím, jak mohlo zdravotnictví zachránit literaturu. Pan Doležal asi nedostal žádný nápad a vypil moc kávy Tchibo. Jen se divím, že nevznikla reklama „Literární akademie? Ale tam se přece studuje tvůrčí psaní.“

O přejmenování z krásného, zavedeného názvu Literární akademie na International ART CAMPUS Prague raději více pomlčím. To už je jen kapka v moři.

Příliš velká fantasie

Abych nebyl jen kritický, musím vypíchnout, že pan Doležal si ze školy přece jen něco odnesl a to bujnou fantasii. Asi se totiž spletl s dobou a myslel si, že žijeme v éře, kde se pravidly neřídíme, ale kde určujeme je za pochodu. Nebo neumí číst. Ani bych se nedivil…

Když si z rozmaru odvolal rektora, rozhodl se, že ho nahradí jakýmsi grémiem nebo vědeckou radou nebo co to z něj vlastně vypadlo. Že to porušuje to nejzákladnější ustavení na škole, mu bylo úplně jedno.

Opravdu netuším, kde si pan Doležal přivykl používat přísloví „Změníme to, co funguje a zavedeme to, co nefunguje.“ Nicméně se mu to náramně dařilo. Vyhazováním skvělých lidí se postaral, že ozubená kolečka začala cvakat naprázdno.

A najednou, zničeho nic, se zjistilo, že se škola topí v dluzích mnohem větších, než se kdy předpokládalo. Informoval o tom studenty? Haha. Do dnešního dne není žádné oficiální prohlášení. Nebýt šťouravých pedagogů a studentů, ještě teď bychom se všichni usmívali jako sluníčka během insolvenčního procesu, který už započal. Ani nechci vědět, jaký plat za takovou práci bere. Pan Doležal ale nelže jen studentům a pedagogům, lže i investorům, kteří se snažili školu zachránit.

Konec konců

Netuším, o co se páni majitelé pokoušeli, když školu koupili bez zbytku zájmu a ještě do něj dosadili člověka, který by sotva dokázal řídit stánek prodávající párek v rohlíku. Je mimo mé chápání, o jaký tunel se to pokoušeli, škola přece jen mnoho peněz neměla a ten jeho telefon za 17 tisíc, pár notebooků pro kamarády, které si pan Doležal z našeho školného koupil, mu za to určitě nestály. Něco mi však říká, že na povrch vyplují ještě děsivé věci.

Insolveční návrh byl už podán a jen se čeká, až ministerstvo škole odebere akreditaci. Konec je jistý jako smrt. Nicméně jako poslední poetický pšouk uspořádají studenti festival MELA, na který se nyní na startovači shání peníze. Pokud přispěješ a zúčastníš se, budu rád.

Je to smutné, smutné než smutnější. Asi se ale blíží doba, kdy už nestačí jen cinkat klíči a je třeba jimi „objíždět auta“

Zveřejněno 1. května 2015 | #Academiae Litterarum #Škola #Zážitky