Jak se ze mě stal krotitel divé zvěře

Jak zacházet s chladnou zbraní už v zásadě vím. Teoreticky dokážu protivníka zabít mezi oči, vykuchat mu dutinu břišní nebo ho polechtat zevnitř na srdci. Dosud jsem se mohl honosit pouze titulem „šermíř začátečník“. Nyní, jako vyškolený krotitel divé zvěře, se však mohu prohlásit za „gladiátora“. Do domu, do vlastní postele jsem si totiž přinesl jednu z nejnebezpečnějších šelem na planetě Zemi – kočku. Kočku domácí.

Jak jsem se jí zmocnil

O zmocnění se nějaké mačky jsem uvažoval pár let, ale teprve nedávno nastaly vhodné podmínky to uskutečnit. Připravil jí místo na čůrání, místo na krmení i místo na spaní – to jest v mé posteli – a zbývala mi už jen jediná věc – kočka samotná. Mohl jsem sice někam přijít a někomu ji sebrat, ale mé racionální uvažování zvítězilo, takže jsem si pro ni zašel do útulku. Trochu jsem se bál, že si nevyberu a i oni sami mě hned varovali, že jsou dost probraní. Pravdou však bylo, že zakočkovat byt bych si mohl bez nejmenších problémů.

Nakonec jsem si v přepravce odnesl úplně nejbožejšího čtyřletého kocoura, který měl předpoklady hezky ztučnět, a který po celou dobu bojoval o moji pozornost. Jak jen bych mu mohl odepřít svoji náruč… V tramvaji občas tiše zamňoukl, cesta se mu rozhodně nezamlouvala, ale jinak statečně koukal. Jak jsme dorazili na byt, byl vyděšený, ale poměrně rychle si zvykl. Našel si místo na parapetu, kde se díval. Velmi rád se díval a pořád chodil za mnou. A protože jsem potřeboval honosného kocoura, pojmenoval jsem ho Alexandr.

Nejdůležitější je vytrvale hladkať. pic.twitter.com/Pdnbb9gJ5P

— Rozverný Fabulačník (@fabulatorcz) March 5, 2016

Další den jsem strávil focením kompozic: kocourek papá, kocourek spinká, kocourek bumbá, kocourek kouká … ale nebyl moc fotogenický. V realitě mu to sluší mnohem víc. Krocení divoké zvěře, probíhalo více než hladce. Ale to se muselo změnit…

Neděle, 21 hodin a 35 minut.

Bytem se line vůně pečených kuřecích stehýnek. Alexandr slintá, ale ještě netuší, že tahle nálož není určena pro jeho jazýček.

Neděle, 21 hodin a 39 minut

Alexandr začíná chápat, že on dostane jenom granule a zkouší to metodou cukru. Natahuje se ke mně, chce na mě vyšplhat a umazlit mě.

Neděle, 21 hodin a 42 minut

Alexandr už pochopil, že moje srdce je z oceli a že existuje jediná možnost, jak se dneska dostat k čerstvému masu. Přiláká mě kočičím naříkáním a když jsem dostatečně nízko, zahryzne se mi do brady. Po jeho tesácích stéká lidská krev. Nevím jestli mu to chutná nebo jedná z nouze. Každopádně mu to  nestačí a útočí na ruku, která ho celé dva dny krmila a hladila. Z posledních sil ho setřesu a utíkám se schovat do koupelny. Tohle kolo vyhrál.

Ošetřil jsem si rány a rozdýchával šok. Vedle v pokoji číhá kočka, co má povolení zabíjet. Vystartuje na mě, když otevřu dveře? Nebo si počká a ve spánku mi sežere obličej? V mojí knížce „jak se starat o kočku“ nebylo o sklonech k lidožravosti vůbec nic.

Rubikon byl překročen, Kostky byly vrženy

Nakonec z toho nebyl souboj na život a na smrt. Alexandr se uklidnil. Pro všechny případy jsem mu namísto granulí nasypal kapsičky a doufal, že to alespoň na chvíli zažene jeho žízeň po krvi. A kdyby ne,  na podlaze jí bylo ještě dost.

Než jsem šel spát, zavřel jsem ho do koupelny. Říkal jsem si, že ráno bude pěkně nabručený. Vzbudil mě ve 4 a jelikož mňoukal, pustil jsem ho k sobě. Přece jen nemám srdce z oceli. Hrál přítulného. Já už ale v jeho děsivých očích lásku neviděl.

Ráno jsem musel na chirurgickou ambulanci, kde mi vše desinfikovali, zavázali a navrch píchli tetanovku. On Alexandr určitě dobře věděl, že bych potřeboval přeočkovat, tak mi to nenápadně naznačil. Na další den mě čekali s novými ranami, protože jsem ten stroj na zabíjení potřeboval nějak dostat do přepravky a vrátit do útulku. Nakonec tam vlezl za šunku zcela dobrovolně a já to odnesl bez následků. Jen si málem prokousal ven.

A stejně tak jako byla jeho žízeň po lidské krvi uspokojena, i moje touha po kočce vzala za své. Teď za divokými šelmami jen do kočičí kavárny.