Jaké blogy zavírám od pohledu

Nevěřím v lásku na první pohled. V co ale věřím, je nenávist na první pohled. A právě o té vám budu dnes vyprávět. Co ji dokáže ve mně probudit, když se seznamuji s novým blogem? Dokážu kvůli ní trvat hlavy? Asi ne, ale nebudu to číst.

Hledat nové blogy, které bych mohl sledovat, není úplně snadné. Nějakou ranou osudu se mi neustále stává, že ty, které bych milerád četl, rychle končí. Takže pokud chcete blogovat šťastně a především dlouze, rozhodně nechtějte, abych vás sledoval. Mohlo by to skončit nějakou nepříjemnou epizodou. (myslíte, že to BIS vyhodnotí jako vyhrožování veřejnosti???)

A jelikož blogů je hodně a musím se jimi hrabat dlouho, abych našel nějaký poklad, vyhazuju některé hned od boku. Něco jako nenávist na první pohled. Co mě teda dokáže odradit? V první řadě je to samozřejmě téma. Pokud narazím na blog o křemenci v okolí Sněžky, asi mu nedám šanci. Vím, jsem svině. Tématičnost moc rozebírat nechci, protože to je každého věc. Proto v jednotlivých bodech uvádím hlavně technické a stylistické nedostatky. Opět chci zdůraznit, že je to jen můj pohled na věc.

1. Blog je tak pomalý, že mám chuť spáchat sebevraždu

Dnešní doba je strašně stresující. Někdo to řeší meditací, někdo si vyjde do přírody a někdo si podřeže žíly. V mém životě patří mezi nejvíce stresující faktory hlemýždí tempo elektroniky. Ačkoliv mi to na jednu stranu lichotí, tak prostě nesnáším, když jsem rychlejší než svůj počítač a musím na něj čekat. Copak on není můj sluha? Dokud nevznikne hnutí za osvobození kalkulaček, je právo na mojí straně.

Chápu, že ne všichni si můžeme dovolit servery s šestnácti jádrovým procesorem (či spíše nikdo z nás), ale to rozhodně neznamená, že nemůžeme rychlosti webu pomoci. Jedním se základních kamenů úspěchu je si blog příliš nepřeplácat. Když si tam vložíte x různých feedů se sociálních sítí a dalších pluginů, bude to pomalé. Když si na web budete nahrávat obří fotografie (viz. jak pracovat s fotkami), bude to pomalé. Když budete na homepage zobrazovat plné, dlouhé články se spoustou obrázků, bude to pomalé.

Ačkoliv nemusíte být úplně zastánci minimalismu, zkuste to.

2. Blog vyhrává tak nahlas, že si sousedi ve vedlejším bloku stěžují na technoparty

Pamatuju, když ještě v chrome nebyla označená karta, která přehrává zvuk. Často tak bylo detektivní prací zjistit, který stránka mi to vyhrává. Chápu, že máte svoje oblíbené písničky, svoje oblíbené zpěváky, svoje oblíbené kapely (já mám jen oblíbený sovětský plakát) a že je všem musíte ukázat ... ale nedělejte to.

Já při počítačování poslouchám svoje věci a rozhodně nestojím o to, aby se mi to s někým mixovalo. Nechci tu mít žádného DJ Mixera. A vidina, že bych musel při každé návštěvě ty podivuhodně zvuky vypínat, mě dokonale odradí od toho, abych na ten web ještě jednou zavítal.

3. Na blogu je tolik omluv, že se musí stavět do fronty

Taková nejtypičtější omluva na blogu je: „Promiňte, že jsem dlouho nenapsal žádný článek, polepším se.“ Takový blogger je v mém světě v podstatě mrtvý nebo se minimálně ve smrtelné křeči cuká někde na chodníku. Pomoci mu může jedině pět deci vína.

Častým problémem podobných omluv je, že omluva samotná je jediným tématem článku. Informační hodnota nula. Navíc je spíše pravidlem, že tento typ článku bývá článkem posledním. Ne že bych snad já někdy s psaním blogu nepřestal, ale nikdy jsem to neviděl jako nějakou povinnost veřejně to vyhlásit. Nebo po návratu vysvětlit. Něco jako když se vrátíte k ex a děláte, že se nic nestalo.

Takže neslibovat, neomlouvat se. Hned bude ten svět jasnější.

4. Blog je stejně čitelný jako česká politická scéna

K čitelnosti stačí 3 velmi jednoduchá pravidla:

• nepoužívat obrázkové pozadí

• nepoužívat obrázkové pozadí

• NEPOUŽÍVAT OBRÁZKOVÉ POZADÍ

Obrázkové pozadí zmiňuji hlavně proto, že když jsem si četl, jak se daří závodníkům na závodě 1000 Miles, brečely mi u toho i řasy. Jako, dá se to zkazit i dalšími cestami, ale to pozadí je jedno z největších zel. Mezi další patří špatný kontrast a absolutní absence formátování textu. Tento neduh jsem ochotný odpustit jen v případě že se jmenujete Kerouac (a ani v takovém případě vás nebudu číst, jen budete mít moje odpuštění). Na toto téma jsem ostatně psal už článek o typografii nebo o oživení článků.

Jen v případech nejvyšší nouze, když si chci text za každou cenu přečíst, si ho překopíruju do Google docs a proměním ho v čtivý text. Tolik práce ale nejsem schopný obětovat každému. To bych musel být váš kámoš.

5. Blog vykrádá skoro tolik co průměrná rodina v Chánově

Blog je v první řadě autorský a v nejlepším případě by měl mít vlastní nápad, vlastní myšlenku, vlastní názor. Chce to pořádně podojit mozek. Úplně nejhorší je kopírovat od jiných jedna ku jedné, méně špatné je imitovat druhé.

Například na Tumbrl většina blogů jen sdílí ostatní. Ono to ve své podstatě není špatné, ale rozhodně něco takového na blozích nehledám. K tomu mám třeba Twitter, tam dávám retweetům palec nahoru. Problém je, když někdo píše vlastní a sdílí ostatní. Naštěstí mám chytrou funkcionalitu, která mi nezobrazuje reblognutí (Xkit se to jmenuje).

Rozhodně ale není špatné se inspirovat. Jen je všeho třeba s mírou.

24. července 2016