Slovenská Pohoda v Trenčíně 2016

Ne úplně vlastním přičiněním jsem se zúčastnil festivalu Pohoda, který se odehrává na letišti v Trenčíně. Byl to tak trochu návrat, protože minulý rok jsem tudy projížděl na kole. Tentokrát jsem přijel vlakem a neměl ani to nejmenší tušení, co mě čeká.

Pokud si snad myslíte, že si zde přečtete recenzi festivalu Pohoda, nemůžete být dále od pravdy. Toto není hodnocení kapel, pořadatelů ani návštěvníků. Jak bych to mohl hodnotit, když můj největší muzikální zážitek dětství bylo CDčko Vracející se kocour.

Není to ani zpověď z druhé či třetí barikády. Jde o poznámky kulturního vetřelce, který se nápadně infiltroval do nekonečných zástupů Slováků. Byl jsem jako Gulliver mezi koňmi, jako Tarzan mezi lidmi, jako Václav Klaus mezi ekology. Musel jsem projít horoucím peklem, abych přinesl záznamy z místa aktu a ukázal je celému světu. Nebo alespoň té části světa, která čte můj blog.

Stanové městečko

Přijíždíme vlakem do Trenčína v pozdním odpoledni. Všechny svaly máme nepříjemně ztuhlé. Ostatně jinak to ani po mnohahodinové jízdě být nemůže. Naše hlavy nám v polospánku padaly z krků a narovnával je jen úlek z protijedoucího vlaku. Napůl chtěně a napůl nechtěně svým kolosem na zádech porážím ostatní, nevinné pasažéry jako kuželky. Podle šrumce na nádraží s jistotou víme, že jsme nepřijeli ve špatný den.

Autobus není jen plný lidí, ale hlavně batožin, spacáků, stanů a karimatek. Všude trčí nepokojné ruce, které do nás neustále šťouchají a z neznáma vyskakují boty s těžkými podrážkami, co drtí všechno od malíčku po palec.

Existenci vstupenky v batohu jsem odhadl na rovných 95%, což podle mého soudu byla kvalitní šance a testovat ji někdy při cestě by bylo mrhání časem. Bez velkých komentářů nás vpustí dovnitř. Jen můj kolos na zádech vzbudí cosi jako pozornost, ale já na otázku „Máte tam sklo?“ odpovím „Ne“. Pak se securiťák zlehka dotkne mojí batožiny, jako by snad jeho ruce byly virgulí, co dokáže detekovat sklo, a osobní prohlídka skončí. Doufám, že takové kontroly na normálním letišti nevedou.

Moje frajerka se pustila do strategického plánování a stan jsme umístili v poloze - tak daleko, aby se tam v noci dalo spát a tak blízko, aby to nebylo daleko. Nesmírně důležité bylo bydlet vedle plotu, abych mohl čůrat téměř na prahu. Plentové záchody nejsou mezi pány oblíbené, protože s plným měchýřem je všechno dlouhé jako cesta s prstenem. Šťací závěs používá jen půvabné pohlaví, protože poloha bobek není příliš důstojná. Ona ani ta představa zadku nad nějakou pochcanou díru není líbezná. Nicméně když se chce, musí se hned.

Pohárový byznys

Brzy po příchodu do hlavního areálu, jsem se musel vypořádat s něčím, co lze nazývat Pohárovým byznysem nebo Pohárovou mafií. Jak mnozí z vás jistě víte, celé to funguje tak, že si pohár půjčíte na dvou eurovou zálohu. Na první pohled dobrý způsob jak zamezit odpadkování, na stranu druhou je to často důvod k rozpoutání války.

Svoji nádobu si musíte chránit jako oko v hlavě. Nesmí se jí nic stát nebo ji nedej bože nesmí nikdo ukradnout. Když vstanu, tak ještě než zkontroluji peněženku a mobil, ujistím se, že držím pohár pevně ve svých rukách. Domníval jsem se, že dokážu stát mimo ten systém a proplout stejně nenápadně jako bezdomovec mezi hipstery. Ale ranou osudu jsem byl vtažen dovnitř. Stal jsem se totiž obětí pohárového gangu.

Pohárový gang je naprostá spodina festivalové společnosti a stojí jen krůček nad těmi, kteří vám pozvrací stan. Jsou to supy moderního pitiště a obírají lidi spící, ožralé i poblité. Neštítí se vybírat ty nejzranitelnější, a když se jim na hopsavém pódiu naskytne příležitost, nemilosrdně oberou toho, kdo se pečlivě snaží imitovat pářicí rituál paviána.

Nutno je pamatovat, že jako násilí plodí násilí, tak i loupež poháru plodí loupež poháru. Ztrátu jsme nahradili v Humberto staně, kde lidem padaly mezi lavicemi a nikdo už neměl vůli je štrachat zpět. Vratka tří kusů byla nic. Když jsem viděl pohárového barona s 10 jednotkami, mísily se ve mně ambivalentní pocity uznání a opovržení.

Jak za komančů

Brzy jsem zjistil, že na festivale úplně není možné být spontální. Na většinu rozhodnutí si totiž musíte vystát frontu. Chcete se napít? Do fronty. Máte hlad? Do fronty. Potřebujete na záchod? Do fronty. Chcete si sednout na vankuš? Do fronty. Chcete na pódium? Nacpěte se tam.

Nepamatuji se, že bych někdy během tří dnů vystál tolik front. Musím trochu obdivovat tu lidskou náturu, že si z toho všichni neudělali cochcárnu a prostě si nevzali, co chtěli. Místo toho jsme všichni pokojně stáli na sluníčku a pekli se. Chvílemi jsem ani nevěděl, jestli je víc opečený ten langoš nebo já.

Zrovna nedávno jsem psal článek o tom, jak nemám rád slunko, takže si jistě dovede představit, jak byl pro mě pobyt na ploše bez přírodního stínu utrpením. Chtěl jsem někam do lesa, ale na letišti jsem shodou okolností žádný nenašel. Rána byla krutá, protože se nedalo vyspávat. Od sedmé hodiny, bylo ve stanu neobyvatelno. Navíc stačilo jen lehce otevřít dvířka a už k nám nalezla ucholačí armáda, která se tu celý rok rozmnožovala.

Za svůj nejtragičtější okamžik pokládám snahu schovat se do stínu našeho stanu. PS. měli jsme velmi malý stan.

Přehlídka hnusu

Celé to vlastně byla jedna velká švanda. Máloco je tak vtipné jako pozorovat opilového člověka střízlivým okem. Je to ale hnusná sranda. Třeba ukazovat si na hroudu mišmaše v trávě a přemýšlet, jestli je to kolečko zvratků. Nebo se hádat nad tím, jestli ty špagety už někdo snědl nebo je fakt takhle servírujou.

Nebo když značně nadraný lumbersexuál začne házet na pódium flaše a ochotní pořadatelé mu ještě munici hází zpět. A ačkoliv je občas krásné sledovat zadky, tak jako na potvoru lezou jen těm starším, značně zachlupaceným mužům.

Slováci

Až do chvíle, kdy jsme dorazili do Trenčína, jsem si neuvědomil, že tu všude budou Slováci. Trochu jsem se bál, že jim nebudu rozumět. Když totiž nerozumíte Italštině, je to dobré. Ale jakmile nerozumím něco ve slovenštině, přijde mi, že se ostatní na mě dívají jako na bratrovraha.

Vybaven jistou znalostí jazyka, jsem nasál tu neznámou kulturu, která se mi tak dlouho vyhýbala. Vždycky jsem si myslel, že je to tam úplně jako u nás v Česku, ale čím déle to pozoruji, tím víc vidím všechno jinak.

A ač to mohou být maličkosti, je to úplně jiný svět. Dozvěděl jsem se:

• o náhražce koly, která je náhražkou Kofoly - Šofokola, ale každý ji říká Kofola

• že pijou vodu Budiš se š

• že jedí rybu v rohlíku

• že jejich vlaky mají zásuvky - asi dotace z EU

• že jejich policejní síly vypadají jako hastrmani

• že v neděli je ekumenická bohoslužba

• že jsem schopný si po půl roce zapamatovat význam slova naozaj

Bylo to dlouhé dobrodružství, stejně jako tento článek, tak buďme rádi, že je to za námi.

11. července 2016