Prezentuju jako sebevrah

Daly by se vůbec z dnešního světa vytěsnit prezentace? Vždyť běžnou praxí se stává, že mnohem cennější je dovednost „prodat špatný nápad“ než „vymyslet ten dobrý“. Přesto to všechno mám k předávání informací ne úplně zdravý a zodpovědný přístup. Já totiž prezentuju jako sebevrah!

Tak předně, tohle nebude žádný manuál pro obchodníky, prodejce, inventátory a další pochybnou havěť. Já nejsem žádný expert na prezentování. Možná už jste si někdy všimli, že jsem expert v tom, expertem nebýt. A ještě se s tím vytahuju a biju do prsou.

Zažívá to každé děcko. Teda, skoro každé. Spíše takové ty šedomyší, stínové, které se bojí, že kdyby udělaly něco chytrého, byly by často vyvolávány a to rozhodně! není v jejich zájmu. A v čem kypí ten nehynoucí strach?

• Co když to zvořu?

• Co když se mi budou smát?

• Co když se zaseknu a nebudu vědět, jak dál?

• Co když si všimnou, že nejsem namalovaná?

• Co když si všimnou, že jsem namalovaný?

Než jsem se vyklubal

Ani já na tom nebyl dřív dobře. Moje líčení mi sice problémy nedělalo, ale mluvit před lidmi, to byl vopruz. A vůbec, „být aktivní“ jsem nechával na těch, kteří aktivní být chtějí a mají z toho jakýsi pocit sebeuspokojení. Vím, že ještě ve třetím ročníku gymplu jsem byl v přednesu velké pako. Asi nejlépe si to vybavuji na své prezentaci ročníkové práce. Den předtím jsem se pachtil s powerpointem a přemýšlel, co asi řeknu. Byla to hrůza. Pořád jsem si to v hlavě měnil. V den D jsem dokonce jeden slide „nenápadně“ přeskočil, protože ostatní tam nic takového neměli. A pak mě navíc sjel vedoucí práce. Thanks bro.

Jenže pak se mezi třetím ročníkem a maturitou něco událo. Možná se to stalo přímo v té děsivé místnosti. Zpocený jsem byl tak, že jsem mohl fungovat jako malá továrna na sůl, ale začal jsem dějinami a ty jsem měl dobře naučené. Nějakým způsobem ze mě slova létala a zkoušející se nezmohl na nic jiného než na pouhé přikyvování.

Fungovalo to fakt zvláštně. Těsně před „aktem“ jsem byl nervózní a pak jsem najednou na všechno, co jsem si připravil, zapomenul a z mých úst létaly úplně nové věty. Například při zkoušce z matematiky jsem plně spoléhal na to, že všechno si najdu v tabulkách. Jenže když došlo na věc, zapomněl jsem, že nějaké tabulky vůbec existují! Pořád nechápu proč jsem je nepoužil. Tohle mě bude strašit až do konce života.

Když už jsem byl vyklubaný

Tak nějak to pokračovalo i na první vysoké. Objevil jsem ještě jeden jev. Když jsem si nějakou část projevu připravil, nemohl jsem ji pak reprodukovat slovo po slově. Prostě jsem to nedokázal. Proč? Měl jsem pocit, že se opakuju nebo že se to dalo ještě vylepšit. Asi nejsem fanda ctrl+c a ctrl+v.

Je to šílené, ale podobný problém mám při čtení svých textů nahlas. Jsem vůči sobě velice kritický a podezřívavý. Přečtu kus věty a mám pocit, že je špatně a že by se dala ještě nějak vylepšit. Takzvané realtime opravy. Bohužel to většinou končí tak, že řeknu naprostou blbost - ale smích je přece koření každé prezentace!

Ale ten první rok na vysoké, to pořád ještě nebylo ono. V prvním semestru jsem dostal zprda, že na zkoušku jsem nepřišel v obleku. Thanks Miss! Ale zase jsem dostal padesátikorunu od studentky (o co jde?). Asi se to protrhlo v okamžiku, kdy jsem byl jeden zápočet od vyhazovu a proměnil to v jedničku z makroekonomie během pětiminutové zkoušky, kterou jsem udělal jako první a nastavil laťku pěkně vysoko. You are welcome! V tu chvíli asi skončilo moje prezentační panenství.

Zkoušej to, dokud to jde

Tak nějak mi začalo docházet, že čím méně si toho připravím, tím lépe se mi bude dařit. Prostě jsem to nedokázal dělat jinak, než improvizovat. Vemte si jaký mám těžký život! Před prezentací se bojím jako kapr před Vánoci a ani nemám nic připraveného, protože co si přichystám, to stejně neřeknu.

A jak vypadala obhajoba mojí bakalářské práce? Powerpoint prezentaci jsem si vůbec nepamatoval. Po kliknutí na další „slide“ jsem byl vždy v nervózním očekávání, co přijde. A na mých poznámkách nebylo nic jiného, než vytištěná pohádka. Nechtěl jsem přece před komisí vypadat, že nic nemám. Vždyť přece nejde o to rozumět tomu, ale vypadat, že tomu rozumím.

A s další školou to bylo ještě horší. Prezentace už byly bez powerpointu a moje příprava byla taková, že jsem si v den přednášení četl o čem to bude a těsně před hodinou udělal pár bodů, o čem bych tak mohl mluvit. Myslel jsem si, že tentokrát už musím narazit. Jenže ono mi to všechno prošlo! To jste mi neměli dělat!

A teď jsem v období míru. Žádné prezentace. Žádné sebevraždy. Klid.

10. ledna 2016