Noční běh pro Světlušku 2016
Běželo se ve tmě a dokonce snad i pro dobrou věc. Já pro dobrou věc nejdříve mrznul a až teprve potom běžel. Sice jsem na konci nenašel cíl, ale na tisíce světel byl hezký pohled.
Na charitu peníze ze zásady nedávám. Jednou jsem teda dal něco kočičímu útulku (a vyzvedl si zabijáka), ale celý ten koncept mi přijde takový strašně neprůhledný. Jednou mě dokonce nějaký bezdomovec na autobusové zastávce proklel. A v Praze mě zase sleduje pán, co vybírá peníze na nemocniční klauny, takže se všech takových sbírkových akcí bojím. Jdu na druhou stranu chodníku, tvářím se zaměstnaně a tak. Ale běhání, to bych myslím mohl dát. A navíc je k tomu čelovka a nějaká kapsa na telefon k tomu. Tak jsem si řekl, hej.
Nezapomeňte si zuby a nehty
Vybíhat se mělo ve 21 hodin z výstaviště a Stromovku mělo osvítit pár tisíc světýlek. Vsadil bych se, že veverky to pěkně vyděsilo a že padaly ze stromů jak shnilé hrušky. Nejdříve jsem si byl vyzvednout startovní set a pásku, která mě opravňovala ke vstupu do areálu. Asi půl hodiny jsem zkoumal, jak to zařídit aby mi držela na ruce, než jsem mohl konečně vejít. Neobešlo se to bez částečné depilace.
Další úkol spočíval ve vydolování baterií k čelovce. Byly v pěkně tuhém plastu a lidé se do něj dostávali doslova a do písmene zuby, nehty. Já na to šel kroucením a po nezvyklé dlouhé době jsem svítil. Pak jsem rychle okoukl všechny stánky a nahodil výraz: „Tak kdy už poběžíme?“
Start, nestart
Nejdříve mi nebylo úplně jasné, kde se nachází start a s postupujícím časem se tato otázka stávala akutnější a akutnější. Pár minut po deváté se začal srocovat a posunovat dav. „Tak už začalo?“ přemýšlel jsem. Následoval jsem vlnu. Pak to začalo běžet a stovky Endomond, Strav, Runkeeperů bylo spuštěno. Jenže po pár minutách jsme zjistili, že jsme teprve doběhli na start a všechno zase vypnuli.
Pozor na větve a pařezy
Vepředu se chvíli něco dělo a pak se opravdu odstartovalo. Brzo se ukázalo, že cesty ve stromovce jsou opravdu velmi úzké a že většina těch, kteří si vzali k srdci zprávu od organizátorů - můžete i chodit - šla přede mnou. Ocenil jsem postranní pěšinu, která se mi jevila jako rychlejší pruh. Jenže ouha. Většina nevolila pěšinu kvůli rychlosti, ale protože nechtěla běžet po asfaltu. Musel jsem tedy odbočit ještě více do lesa a běžet po něčem, co mi svým zvrásněním povrchem silně připomínalo rozorané pole. A to jsem se ještě musel vyhýbat situacím, které by se daly popsat jako větev v ksichtu.
Po nějakých dvou kilometrech se naštěstí situace stabilizovala a já už se nemusel bát, že zakopnu o pařez. Jedno dítě tam sice čítovalo na koloběžce, ale řekl jsem, je to pro charitu, neudám ho... Naopak jako velmi odvážné se mi jevily slečny, které běžely s kabelkou a které jsem předběhl až někde v polovině. Velmi mě zase pobavila čůrací stěna, kterou pro skrytí své kolegyně vytvořily dámy hned minutu po startu.
Cíl, necíl
Na čtvrtém kilometru jsem už jen předběhl chodícího pána, co se mi pokoušel deštníkem vypíchnout oko (měl ale špatnou mušku) a mohl jsem vyrazit do závěrečného stoupání. Na konci mi úplně nebylo jasné, kde je konec. Čekal jsem nějakou velikou ceduli - CÍL - nebo alespoň - FINISH - ale spíše to proběhlo tak, že všichni ostatní přestali běžet, tak jsem se přidal.
V zázemí jsem dostal nějaký energy nápoj a vyslechl posledních pár výkřiků z pódia. Asi pět minut to tam pak pokoušel rozjet DJ Ivo, ale asi když mě viděl, zabalil to a šel domů. A když šel domů už i DJ, šel jsem i já.
Na roj světel byl hezký pohled a celé trasa byla takové příjemné proběhnutí. Dost možná se zde příští rok ukážu znovu.
Zobrazit aktivitu