Mých 7 největších strachů

Strach je často ten nejlepší fitness trenér. Když totiž máte strach, úměrně vzrůstá i touha utéct. Jenže ne všem hrůzným věcem se dá utéct. Třeba takové kiwi. Tomu neutečete. To jen trpělivě čeká, až se vám objeví v kapse.

Libování si ve strachu je mi cizí. Odmítám se dívat na hororové filmy či hrát hororové hry. Já se tam fakt bojím. Dokonce i když jsem hrál starého Dooma a zapnul jsem si nesmrtelnost, bál jsem se. Nic mě nemohlo usmažit, ale ten okamžik leknutí, kdy na mě z kouta vyskočí rozzuřený imp, mě minimálně polozabil.

To jsou ale imaginární strachy. Ve skutečnosti se nedějí. Opravdové strachy jsou mnohem děsivější:

1. Strach z kiwi

Nejděsivější ovoce ze všech ovocí - kiwi. Pokud bych mohl, žádal bych evropský soud pro lidská práva, aby ho postavil mimo zákon a ta zrůdná věc by zmizela z pultů. Zůstala by jen mezi překupníky a bezdomovci, kteří by si zakázané plody pchali do prázdných žaludků.

Bůh musel mít opravdu hodně špatný den, když tuhle chlupatou věc stvořil. I barvu to má podezřelou a víc než sladký plod to připomíná bobek napadený Paličkovicí Nachodou. Pravdou zůstává, že nepřátelství mezi mnou a kiwi tu nebylo od počátku věků. Nevím, jakého data nastal ten okamžik, kdy naše cesty rozťala ona politováníhodná událost.

Šel jsem tehdy ven, asi si s děckama hrát na želvy nindžy, takže jsem si rychle oblékl bundu a vyšel ze dveří. Automaticky jsem strčil ruce do kapes. Tehdy jsem netušil, jak to můj život ovlivní a že svět už nikdy nebude stejný. Nahmatal jsem cosi měkkého, obaleného jemným chmýřím. Jaké bylo moje zděšení, když jsem holou rukou vytáhl to rozmáčknuté, shnilé kiwi. FUUUUJ. To trauma mne mnoho let nepustilo a vyžádalo si to mnoho tvrdého úsilí, abych mohl kapsy u bundy zase používat.

Jenže kiwi ... kiwi už to má spočítané do konce věků. Dobře vím, že je to jen otázka času, kdy nějaké plesnivé kiwi opět vytáhnu.

2. Strach z kanálů

Kanál je řekněme pouze takové označení. V mé mysli to je syntéza všech mříží, poklopů a desek, které se nachází nad dírou a vedou přes standardizované pěší cesty - chodníky. Chtěl bych dementovat všechny informace, které by mohly vést k obraně těchto objektů, protože jejich účelem není nic jiného než strašit lidi.

Vždy, když jdu po ulici, musím tyhle díry do pekel sledovat, abych náhodou na nějakou nestoupl. Na první pohled se sice zdají být pevné, ale já moc dobře vím, že za tím plechem či horou kovu se skrývá zrada. Jakmile bych se na nějaký postavil, propadl bych se a nikdy bych už nespatřil světlo světa.

Jako maják hrůzy mi v hlavě pořád svítí fejeton, který jsem kdysi četl a jehož ústředním motivem bylo propadnutí se do kanálu. Je fajn, že v tom alespoň nejsem sám.

3. Strach z medvědů

Strach z medvědů je v mém životě teprve čerstvá záležitost. Po většinu svého života jsem je viděl jenom v zoo, jak se na mě zubí a dělají ksichty. Z takových strach nemáte. Ti vám hlasu nesežerou. Jenže když se setmí ve slovenském lese, získá to úplně jiný rozměr.

Přes všechny moudré tipy, které jsou o medvědech k dispozici, a které se většinou nesou ve stylu nic nedělejte nic dokud vás nezačne žrát, jsem nikdy nebyl na setkání úplně připraven. A vzhledem k tomu, že jsem celé Slovensko přejížděl na kole, příležitostí jsem měl hodně. Když jsem chtěl spát pod turistickou stříškou, dokonce mě varovali, že tu chodí medvědi. Tu noc jsem nechtěl jít spát. Bál jsem se, že jakmile zavřu oči, probudím se v medvědím žaludku. Přesto strach zůstal do jisté míry pouze imaginární, protože i když jsem vládce lesů „slyšel“, nikdy jsem ho neviděl.

Když jsem nedávno shlédl film Revenant, kde je hlavní hrdina medvědem skoro sežrán, můj strach znovu vzplál jako naftalínová čarodějnice.

4. Strach z kousnutí mačkou

Vím, že hodně lidí se bojí, že je kousne pes, který někde pobíhá, vypadá zabijácky a nikdo se k němu nehlásí. Tenhle problém nemám. Bál jsem se kdysi dávno sousedovic psa, který vám skákal na záda a chtěl vás osedlat, ale ty doby už jsou dávno pryč. Vyrostl jsem a na skákání už nemám vhodnout velikost. A navíc jsem zjistil, že strach nemáme mít ze psů, ale z koček.

Když mě jedna pokousala, řekl jsem si, to bude dobrý, byla to náhoda. Jak bláhový jsem byl... Nejenže se mi zranění ještě stoprocentně nezahojilo a na ruce mám stále stopy kočičích zubů, ale pohryzala mě další. Tentokrát ne doma, ale venku.

Jdu si takhle Letnou a najednou vidím na plotě se vyhřívat krásnou mačku. Nenapadne mě nic jiného, než si ji pohladit. Z tohoto důvodu byly přece stvořeny! No ... byla kousavec.

5. Strach z vos a žlutého hmyzu vůbec

Vosy jsou odvěcí nepřátelé lidstva. Je mi záhadou, proč jim ještě žádný národ nevyhlásil otevřenou válku. A už brzo přijde jejich sezóna. Můj styl boje s tímto nepříjemným hmyzem je vcelku prostý a schválený všemi vegetariány i vegany. Bráním se pasivní rezistencí. Nedělám nic. Ani se nehnu, nebo pokud se odhodlám k odvážným činům, odejdu jinam. Jenže ty mrchy letí za mnou. Strach je totiž jejich nejsladší nektar.

Úplně nejhorší je ten statečný typ lidí, co je odhání. V mém mozku to šrotí na plné obrátky a snažím se najít jediné přijatelné vysvětlení, proč je provokují. Pro mě je to stejné jako kdybych hladil medvěda na jazyku. Takové věci se prostě nedělají.

Aspoň že nejsem Číňan. Mají tam totiž prokazatelně největší sršně. Doufám, že se nám je nechystají vyvážet. Na to by měl být zákon.

6. Strach z toho, že najdu svůj byt v troskách

Můj byt není můj. Jsem v tom systému nájemních smluv a platím ten ďáblům tribut, abych nemusel spát na ulici s bezdomovci. A jak už to tak bývá, vždycky se bojím o cizí věci mnohem více než o ty svoje. Kdyby mi z balkónu spadla zrcadlovka za 20 tisíc, slza by mi ukápla, ale prostě moje blbost. Jakmile by se mi ale stalo s cizím foťákem, hanbou bych se propadl až do Číny (až k těm sršňům).

Asi bych ho šel hnedka sesbírat dolů a snažil se ho slepit. A kdyby mi to nevyšlo, koupil bych nový a dělal jako by se nechumelilo. A tak se bojím, že se něco stane bytu. Že vyhoří, že se vyplaví vodou nebo se prostě nějakým způsobem zřítí ze střechy. Když slyším hasiče, okamžitě se mi v hlavně sepne obvod: „Nejedou ke mně?“

Naštěstí se mi zatím daří dobře a kromě planě houkajícího alarmu, výpadku elektřiny a nájezdu mravenců, jsem nic řešit nemusel.

7. Strach z ucholaků

Slovenský výraz ucholak mi přijde příhodnější než český škvor. Mnohem lépe totiž vystihuje jeho pravou podstatu. Všichni víme, že ta věc s kleštěma na zadku leze do uší. Pak všichni víme, že je to mýtus. Ale stejně ... radši si vezmu špunty, než abych riskoval, že se nějaký vědec zkoumající ucholaky spletl. Třeba to zkoušel v nepohodlných uších, kde se škvor nemohl pořádně usyslit.

Chtěl bych nyní podat prohlášení, že ODMÍTÁM spát v jednom stanu se škvorem. Radši si vezmu svůj spacák, svoji karimatku a půjdu ven, i kdyby tam byly hromy a blesky. Ty vám totiž do ucha nevlezou.

30. dubna 2016