Muž pánem domácnosti #8 – Braň svůj domov s pádlem v ruce

Všichni máme rádi ochranu. A to jak tu ochranu, která zachrání naši milou rodinu, tak i tu, která zabrání, abychom vůbec nějakou měli. Ale budu se věnovat tomu prvnímu. Přece jen tohle není žádný blog zabývající se obskurní vědou jakou je nahánění žen. Tohle je o tom, jak lpím či spíše nelpím na vlastní bezpečnosti.

Tak předně, můj domov je schovaný. Nikdo neví, kde přesně bydlím, krom těch několika vyvolených. Pár jich tu dokonce i bylo (a Vladko to nebyl) a věřil bych jim, že z toho mají noční můry. Mám tu totiž schovaného pavouka. Pravda je, že teoreticky by se ten můj bejvák najít dal, ale je to tuze dobře schované a najít to dokážou opravdu jen ti nejzarytější stalkeři (berte to jako výzvu).

Jenom student

Tak trochu doufám, že i kdyby si měl někdo vyhlídl na sociálních sítích, nebude vědět, kam si pro mě přijít. Navíc by tu ani nebylo moc co brát. K mému překvapení jsem pořád ještě student (už jen do 30. září 🙁 ) a kdo okrádá studenta, ten okrádá národní budoucnost! A lidi milujou národ! Teda, jakože ho nesnáší méně než ostatní národy.

Nejsem bohatý. Všechny peníze jsem utopil v tunelu Doležal a chtěl bych je zpátky tolik, že kdyby našel leprikóna, použil bych svůj překrásný hudební hlásek, aby mi řekl cestu k hrnci s pokladem. A ani si peníze nenechávám v peřině. S mojí zodpovědností bych si je hodně rychle vypral.

Věřím v lidi

Ani se nebojím, že by mě někdo někdy okradl. Pořád je to pro mě něco, co se děje jenom těm druhým. Kapsáře snad odradím svým nuzným vzhledem a zmučeným výrazem, v tom jsem fakt dobrý. To jediné, o co se ve skutečnosti bojím, je moje kolo. V mém hypotalamu je prasácky zakódováno, že kola jsou předurčena k tomu, aby se kradla. A nechat ho nehlídané, je stejná šílenost jako pořádat Beltain na benzínové pumpě. Když jsem jel tisíc mil, vždycky jsem tak nějak doufal ve slušnost zlodějů, že neokradou závodníka, ale že si vezmou to kolo vedle.

Možná bych se časem otrkal a dovolil bych si tu drzost, že bych někde v Praze kolo zamkl a nechal ho bez dozoru déle než pět vteřin. Není tomu ale dlouho, co z garáže našeho domu bylo něčí ukradeno a ve mně to nechalo nezacelitelné rány.

To v temným uličkách, tam jsem jako doma. Tam se nebojím, pokud neslyším medvědí mručení. Bojím se jenom ve filmech a ve hrách. Jenom tam jsou města nebezpečná.

Tyhle klíče každého jenom otravují

A já ty zámky vlastně nesnáším. Všechno jen komplikují. Tenhle rok se stávám expert na zapomínání klíčů či prostou neschopnost dostat se domů. Ten okamžik, kdy se ozve bouchnutí dvěří a já si uvědomím, že nemám klíče, by měl dostat jméno. Ale zlaté klíče, pořád lepší než čipy. Ty totiž fungují na baterky a baterky, jak všichni dobře víme, dochází v těch nejneočekávanějších chvílích.

Není nic lepšího než přijet domů v půl druhé a zjistit, že v elektronickém zámku se vybily baterky.

— Rozverný Fabulačník (@fabulatorcz) May 21, 2015

A jako poslední mám vzkaz pro všechny, kteří by chtěli nečekaně navštívit můj skromný příbytek: vlezte ke mně a já vás ubiju longboardem. Nic lepšího s ním (zatím) neumím.

#Z vlastní hlavy

V sérii „Pán domácnosti“

Komentáře

myší královna: Pche. To je toho, že vám vykradli garáž. Nám naproti baráku vystříleli hospodu, a taky nechodím s pistolí (sarcasm) (ne že bych chodila).
Na bývalém studentském bytě jsme taky bydleli s pár pokoutníkama, jako dlaň. Říká se, že pavouk „má z tebe větší strach, než ty z něj“, ale tím jsem si nebyla jistá. Jelikož byli většinou tak nějak blbě položení na to, abyc ho odnesla, což většinou s pavouky dělám, ale i kdyby, tihle byli tak velcí, že jsem se k nim odmítla přiblížit nějak jinak, než násadou rozbitého koštěte, kterým jsem jednoho z nich brutálně umlátila. A i to byl boj, protože jsme se nad ním sešly dvě vegetariánky, co se pořád prsily nějakou morálkou, a pak třetí děvče, který z něj bylo tak v háji, že nevešlo do místnosti.

Ale ten poslední pavouk v nás nechal takové hnutí, že jsou nad námi dodnes pohnuté vztahy. Holky mi totiž řekly, že našly pavouka stejné velikosti na záchodě, jedna se ho bála zabít, druhá ho nechtěla zabít, třetí, která mezitím přišla, ho už nenašla, protože se schoval. A s touhle zprávou odjely na víkend domů. Tak jsem jim poslala rozčílený mail se zněním, že jestli ho najdu, nadrobím jim ho do jídla. Tak jsem byla naštvaná. Ve skutečnosti jsme se setkali, když jsem koupila sprej na pavouky. Nevěř těm šitům. Vystříkala jsem mu do obličeje (si myslím) půlku Biolitu, on se poškrábal a šel pryč. Dorasovat ho botou už mi pak přišlo humánnější, než ho někde nechat se udusit. Přísahám, že normálně jsem křehká něžná bytůstka, i když mi to nevěří vůbec nikdo. Jen prostě nerada čekám, až se proberu a budu mít obřího pokoutníka na ksichtě. Fuj.
Sorry, za ten román, trošku jsem se do toho zažrala.

9.9.2015 v 11:14 |Reagovat

Michal Ozogán: Ne, bylo to skvělé, epické vyprávění 😀 za pavoučí genocidou. Já mám teda s nima takovou dohodu, že oni nechají na pokoji mě a já nechám na pokoji je. Tuhle smlouvu bych chtěl uzavřít i s vosama, ale ty svině mě na pokoji nenechaj.

9.9.2015 v 12:46 |Reagovat

myší královna: Od doby, co mě poštípal celý roj vos, při blízkosti vosy nebo včely zparalyzuju. Akorát sršně u mě vzbuzují hysterický záchvat a útěk. Ty jsou moc velké. Takže cajk.

9.9.2015 v 13:39 |Reagovat

Michal Ozogán: Mě teda roj nenapadl, ale jednou jsem si to živě představil a stačilo mi to. Já před nimi utíkám s klidnou hlavou. Prostě vstanu a odejdu. Úplnej James Bond.

9.9.2015 v 20:08 |Reagovat

myší královna: A to jako pomáhá? To jsi fakt profík! Já občas tu paralýzu překonám a otočím se o 180°, ale většinou se mě ta havěť navzdory mému odporu touží dívat do očí. Takže většínou stojím a čekám. Akorát před sršněmi se schovávám. Jsou fakt moc moc velké.

9.9.2015 v 21:43 |
Michal Ozogán: No, opíchán už jsem nebyl hodně dlouho, takže to nebude nejhorší 😀

9.9.2015 v 22:20 |

Přidejte svůj komentář

Nepřehlédněte