Muž pánem domácnosti #5 – Sám sobě doktorem
Je velmi důležité si ve své domácnosti udržet zdraví. Sám s tím mám zkušenosti k nezaplacení a z drtivé většiny nemoci se dokážu dostat pouze a jenom silou svojí vlastní vůle. Nebo by to aspoň bylo cool. Zdravý jsem hlavně díky tomu, že mě žádný doktor neviděl dostatečně dlouho na to, aby mě mohl označit za nemocného.
Asi nikdo nemá doktory tak úplně v lásce. Pořád nás kritizují a říkají, že tohle děláme špatně a že bychom to měli dělat lépe. Dokonce vyžadují, abychom se drželi jejich pokynů, kvůli čemuž plánují i opakované kontroly. Ještě že to nejsou přepadovky, ale do kalendáře zanesené události, kdy je nutné se alespoň týden striktně držet jejich pokynů, aby to na té kontrole nevypadalo příliš tragicky.
Naštěstí k doktorům moc nechodím. Zastávám ten názor, že pokud je člověk schopný si k lékaři zajít, tak ještě není dostatečně nemocný. A pokud už to nezvládne, tak už je stejně pozdě a přijede si pro něj speciální černá limuzína. Navíc doktoři nás vlastně ani neléčí. Když se tam jednou za těch pár ukážu, zjistím, že jsem mnohem více nemocný, než když jsem přicházel. To je tzv. zlatý zákon lékařství
Síla autohypnózy
Já naštěstí moc nemocný nebývám. Hlavně díky zlatému zákonu. Mám ale ještě jeden způsob, jak se těm nechutným bakteriím, virům a spórám vyhnout. Nevěřím na ně. Tyhle věci neexistuji a všechny nemoci jsou jen placebo efekt těch, kteří v ně věří. Když na mě něco leze, tak se léčím spásnou myšlenkou, že na mě nic neleze. Když mám kašel, tak to léčím tak, že nekašlu, jen tak pokýchávám. A než si stihnu uvědomit, že možná jako teda nemocný jsem, tak nemoc už je dávno za mnou, zvládnutá bez zbytečného úsilí.
Jen uznávám, že když jsem si jednou zlomil nohu, tak bylo velmi těžké předstírat, že zlomená není a že ten pocit prázdnoty v noze je jen prázdnota mojí duše. Nebo, jak se mě snažily přesvědčit učitelky, že je to jen naražené, ať to zkusím rozchodit.
Já moc nevěřím ani na nějaké tabletky, prášky, vodičky, kapičky, prostě cokoliv, co se běžně prodává v lékárnách. Dokud neumírám, a já doufám že ne, tak se to všechno nějak spraví samo. Co bych to byl za člověka, kdybych neměl ve své tělo plnou důvěru.
Občas není úniku
A když už tam člověk přijde, mezi ty bílé pláště, tak ho stejně pošlou na jiné oddělení a pak ještě na jiné a pak zase na to první, aby se jim tam nestýskalo. Jediný doktor, kterého navštěvuji tak nějak pravidelně, je ten zubní a hlavně proto, že je mojí spolubydlící a vím, že mě jinam nepošle. Ostatně o zubařích jsem už psal. Musím říct, že tam o mně pečují velmi starostlivě.
Zatím jsem ze života vyvázl jen s jednou jizvou a pevně doufám, že pravidelný štangasta ordinací nebudu ještě hodně dlouho.