Já a #1 Dopravní komplikace
Dřív byla doprava jednoduchá. Když jste se chtěli dostat z bodu A do bodu B, prostě jste tam došli a nebo vás sežrali lvi. Ale co jsou moderní dějiny moderními dějinami, všechno se jenom komplikuje. Stejně tak jako moje strasti, které mě potkávají, když cestuju z bodu A do bodu B.
Autobiografický seriál Muž pánem domácnosti skončil. Ne že by snad existenci mé domácnosti ukončily plameny (jednou jsem se bál, když kolem jeli hasiči) nebo snad voda (to asi jenom 3x), ale po stěhování do nového se přímo nabízelo udělat tečku. Tlustou, macatou, vypasenou tečku.
Stejně tak sportovně laděný Z posledních sil skončil totálním vyhořením. Podle Endomonda jsem tenhle rok strávil cirka 286 hodin sportem a spálil při tom 137 tisíc kalorií (zhruba 320 litrů coca coly).
Uvedl jsem vás v omyl (jako vždy)
Ale zpět k mé slavné autobigrafii, která se možná neprodává tak dobře jako životopis Steva Jobse, ale to jen proto, že jsem ji ještě nedal na eBay.
Nedá mi to a musím okomentovat titulek článku. Je sice zvláštní dělat komentáře k vlastnímu obsahu, což může být známka rozvětvené osobnosti, ale musím to udělat. Skoro by se totiž mohlo zdát, že stojím tváří v tvář dopravním komplikacím. Omyl! Ve skutečnosti ta dopravní komplikace jsem hlavně já a lepší název by byl Já, dopravní komplikace.
Dělám svět lepším místem
Tak předně - neumím řídit. Zlý jazykové mohou tvrdit, že to není tak úplně pravda. Decentně přikývnu, já to nikdy nezkoušel, ale berme to tak, že talent od přírody asi nebudu.
Všichni máme takový ten pohled na život, že chceme, aby byl svět trochu lepším místem díky našemu přičinění. A to, že jsem si řidičák nikdy neudělal, je takový můj přínos téhle civilizaci. Určitě jsem zachránil tolik životů, že příští rok dostanu od Miloše medaili. Vždy, když jsem hrál nějaké závodní hry, moje auto pravidelně končilo v příkopech, chodnících či sloupech. Obyčejně jsem hrál na nejnižší obtížnost. Když jsem zasedl ke GTA, tak jsem samozřejmě hlavně končil v lidech, ale to snad dělá každý. Jen doufám, že mi tohle nepřitíží v psychotestech...
A musím říct, že neřízení má spoustu výhod. Nikdy nebudu střízlivý řidič.
Jen mi to občas trochu komplikuje jízdu na kole. Snažím se být velmi sebevědomý cyklista, který když má přednost, tak ji použije. Jen si nejsem tak úplně jistý, na kolik procent to vím a na kolik procent v to doufám.
Dobrou noc
Tak či tak, jsem odkázán na svět hromadných doprav. Socek, chcete-li. Vlastně je mám docela rád, tyhle dlouhé cesty. Člověk si tam tak krásně odpočine a často se i vyspí! Dneska už není čas spát ve vlastní posteli a s mým spánkovým deficitem je i ta nejtvrdší sedačka ta nejnadýchanější peřina. A co teprve když jedu v lůžkovém vagónu! V autobusech i vlacích se mi spí tak slastně, že se i tulím ke svým spolusedícím. Chudáci.
Ale moji spolucestující mi nikdy nic nedarují zadarmo. Na každém se něco najde. Jeden si chce číst, tak svítí, další má moc dlouhé nohy, tak je musí roztahovat, další se cpe grilovaným kuřetem mě přímo pod nosem a úplně nejhorší jsou ty, co jedli moc polívčičky a jsou moc objemný. Můj názor je takový, že každý dostal od Boha určitý životní prostor a ten by neměl překračovat. Jakmile má někdo víc jak sto dm3, měl by platit daň z nadměrného užívání životního prostoru!
A spát se dá i v metru. Ale jen tak na jednu vteřinu. V momentě, kdy se aktivují moje spánková centra, se má hlava sesune (ne z ramen, ale jen trochu dolů), což mě na vteřinu či dvě vytáhne do bdělosti, aby se situace mohla opakovat. Musím vypadat opravdu komicky.
Všechny cesty vedou do mé! destinace
V socce je často i sranda. Většinou tam totiž jezdí spousta exotů, kterým je docela jedno, že nejsou sami. A pokud náhodou nějakého exota nevidíte, mám pro vás smutnou zprávu - jste to vy.
Občas trochu nostalgicky zavzpomínám na časy, jsem jsem jízdní řády hledal na papíře a snažil se zapamatovat si mapu cílového místa. S MHDčkovou navigací je tomu konec. Často vyrazím jen tak naslepo a teprve na cestě hledám, jak že to tam vlastně dojedu.
A hlavně, jako vesničanovi mi přijde, že v Praze tu pořád jede něco a všude. Možná jsem tomu začal věřit až přespříliš. Když totiž čekám opravdu dlouho, tak nastoupím do prvního dopravního prostředku, který mě nabere, protože se nechci smířil s realitou, že by to po takovém čekání, snad jelo někam jinam. Obyčejně jede.