Michal Ozogán Blog exjedničkáře bez vyhlídky na praktický život
Michal Ozogán

Běhej lesy Lednice 2019

Běhej lesy Lednice 2019

Prach. Polňačky. Rychlost. A víc prachu. Takový byl půlmaratón v Lednici. Naposledy jsem tuhle vzdálenost běžel před čtyřmi lety. V té době jsem ji považoval za monstrózní a na její pokoření jsem mobilizoval všechny síly. Co jsem ale startoval na Jizerské padesátce, ztratil jsem respekt. Už to není boj o přežití, ale boj o rychlost.

Moje cesta do Lednice a vůbec na celý seriál Běhej lesy začala právě na zmiňované Jizerské 50. Přesněji řečeno v autobuse do Liberce, když jsem se vracel z právě dobytého území. S jednou běžkyní jsem se bavil, jaké všechny závody absolvuje. Radši než do města chodila na traily a k Vánocům jí Ježíšek nadělil celý seriál Běhej lesy. Super, říkal jsem si. Ale trochu jsem se obával dopravy.

Závody RunCzech s těmi zlatými hvězdičkami se běhají ve velkých městech s dobrou infrastrukturou, kam vlaky jezdí každou chvíli. Jenže seriál Běhej lesy je roztahaný po celé republice a určitě se nevyhýbá zapadlým koutům, kde vás lišky nahánějí do postele. Paní mi ale řekla, že jezdí normálně vlakem nebo autobusem. A tak bylo rozhodnuto. O Vánocích jsem si zahrál hru sám sobě Ježíškem a můj osud byl zpečetěn.

Auta stojí, vlaky jedou (alespoň dnes…)

První závod, ten lednický, zrovna zapadlém koutu republiky není… I když … Je to sice památka UNESCO, všichni ji znají, ale za dopoledne tam jedou tři autobusy. Hned vedle je naštěstí Benešov, což je poslední město před Rakouskem, takže tu staví tu mezinárodní rychlíky. Z Prahy za 3 hodiny. Nakonec jsem dopadl mnohem lépe než nešťastníci, co to mastili (nebo spíš nemastili) po D1.

Před startem závodu jsme stihli ještě prohlédnout skleník a představení dravců. Oboje mohu doporučit.

Lednice, skleník

Zázemí už jsem dobře znal z Jizerské 50, takže jsem si oběhl registrace, oběd (to byla novinka), šatny a úschovnu docela rychle. Akorát na startovní pole jsem se vydal příliš pozdě a začínal na chvostu. Oproti RunCzech to je ale komorní závod, takže deset minut se tu na startovní čáru rozhodně nečeká.

Chvíli po startu se zvedl prach jako by tam utíkalo stádo bizonů. Sucho jak ve stepy, měl jsem si vzít brýle. A prý to děláme pro zdraví… Startovní chumel jsem předbíhal přes trávu. Jelikož je to průvodní jev všech mých závodů, měl bych zvážit svoje sebevědomí a napchat se příště víc dopředu.

Za zámeckého parku nás prach zanesl na krátký asfaltový úsek. Dopravu tam zastavila policie a někteří řidiči na nás troubili. Nebyl jsem si jistý, jestli se náš tím snaží povzbudit nebo říct: „Blokujete cestu, kreténi.“ Tak či tak, zamával jsem.

Brzo už se všechny cesty změnily na rybníkové polňačky a lesní pěšiny. Mnohem lepší než rozpálené město! Ze začátku jsem se krotil. Byla to dlouhá doba, co jsem běžel poslední půlku a nebyl jsem si jistý, jak rozvrhnout síly. Na občerstvovačkách jsem se poctivě zastavoval a sosal pomeranče. Když jsem ale po deseti kilometrech nefuněl jako parní lokomotiva, mohl jsem zvýšit tempo.

Intimčo

Startovní had se kompletně roztrhal a vznikaly malé skupinky a solitéři. Byl jsem v příjemném, rychlém tempu a závod si vyloženě užíval. Jak jsem míjel závodníky, poznával jsem nová a nová záda. Jenže na 15. kilometru přišel šok. Dlouhá a krátká trasa se spojily. Pro pořadatele to je sice výhodné, ale já se svým způsobem ocitl opět na začátku. Běžci krátké trasy byli v tu chvíli na mnohem nižším tempu než já a úzká cesta mi umožnila předbíhat jen travním prostředkem, na kterém bylo výmolů jak kráterů na Měsíci. Nepříjemné jak pro mě, tak pro i ně.

Až pár kilometrů před cílem se cesta rozšířila a řady prořídly. Nejvtipnějším momentem pro mě bylo, když jsem míjel ukazoval dvacátého kilometru. Do té chvíle jsem si totiž myslel je trasa má rovných 20 a ne že běžím půlmaraton. Poslední kilometr jsem do toho dával úplně všechno, tak jsem to všechno dával ještě jednou. Zajímavé, jak jsou ty poslední zbytky sil natahovací. Posledních 200 metrů jsem si nebyl jistý, co už je cíl a co rovinka doběhnuvších, takže jsem asi předčasně zpomalil.

Není důležité vyhrát, ale být spokojený

Ze závodu i výsledků jsem byl nadšený. Zaběhl jsem za 1:46 a cítil jsem se skvěle. Na posledních dvou půlmaratónech jsem na posledních kilometrech odpadal. V Lednici jsem na nich měl ty nejlepší časy. Včetně negativního splitu. Mohu jen doporučit, rozhodně lepší než se trápit v závěru.

Kromě spojení kratší/delší trasy v nevhodný čas mi vadila ještě jedna věc. Pozávodní zázemí bylo hodně malé. Po doběhu se tam lidi tlačili hlava na hlavě. Dostat se k vodě nebylo vůbec jednoduché. A po uběhnutí 21 kilometrů není boj o tekutiny to, v co bych doufal.

Nebyl ale čas na vysedávání. Vlak nečekal…

Běhej lesy Ledbuce, finish

Endomondo Zobrazit akvivitu

V sérii „Běhej lesy 2019“

Přidejte svůj komentář

 


Nepřehlédněte Závod 1000 Miles Adventure 2015, den #4 – Jak jsem jel po území krav a lejn

Závod 1000 Miles Adventure 2015, den #4 – Jak jsem jel po území krav a lejn

Čtvrtý den už jsem si docela zvykl na životě na kole. I přesto žádný kilometr nebyl zadarmo. A navíc už se do mě pustilo i počasí. Respektive v jiném extrému než v tropickém vedru, kterým jsem ty čtyři dny jel.

Zobrazit →

1000 Miles Adventure 2017, den #4 – Jak jsem si jen myslel, že už nemůžu

1000 Miles Adventure 2017, den #4 – Jak jsem si jen myslel, že už nemůžu

V noci mě nebudilo mručení medvědů ani kostelní zvony. Ráno jsem vstal celý natěšený, že pokořím Križnou a ocitnu se na samém vrcholu trasy. Jen ty moje představy nepočítaly s peripetiemi.

Zobrazit →


Sledujte mě

Odebírejte nové články

Sledujte mě
Nenechte si ujít nové články

Instagram