Jizerská 50 RUN 2018

Lyžařský závod Jizerskou padesátku zná snad každý. Aspoň si to myslím, protože o něm ví i takový běžkařský neznaboh jako jsem já. Jelikož mi pojíždění na dvou prknech připnutých k nohám přijde jako nebezpečná zábava, zvolil jsem raději letní verzi závodu. Slavnou padesátku jsem si chtěl zaběhnout a zařadit se do nepočetného klubu ultramaratónců.

Když jsem na Jizerskou 50 narazil poprvé, zbývalo už jen 15 volných míst. Nebyl jsem si ale jistý, že bych takovou vzdálenost dokázal překonat. Poslední maraton jsem běžel před dvěma roky a hodně jsem se v něm nachodil. Tenhle podnik měl být o 8 kilometrů delší. A navíc s převýšením, na které v městském maratonu nenarazíte.

V červenci jsem si zkusmo zaběhl 30 kilometrů s podobným výškovým rozdílem a pozoroval jsem, jak se s tím vypořádám. I když mě na konci trochu bolely kyčle, do dvou dnů byly všechny bolístky zregenerovány. Jedno ze šesti posledních čísel bylo moje.

Přesun na start

Pro startovní balíček jsem se stavil den předem. Kromě mého čísla s čipem obsahoval i klasický „výběr z marketingu“. Ten se vždy snažím někomu vnutit, protože 90 % obsahu nikdy nepoužiju. Tentokrát mě ale velmi potěšil balíček od Lesů České republiky, který obsahoval semena tří stromů. Pěstování rostlin ze semínek patří k mým velkým vášním, ačkoliv mi jich 90 % nikdy nevyklíčí nebo umře během prvního roku.

Další den jsem vstával v 5.45, abych to stihl jediný možný autobus z Liberce v 8.00.

Zrovna ten den se prudce ochladilo a začal jsem se trochu obávat, jestli nezmrznu. V Jizerkách mělo být okolo 13 stupňů a já si po parném létu už nepamatoval, jak se na takovou teplotu obléknout. Nakonec se ukázalo, že tričko a kraťasy jsou tak akorát. Pro jistotu jsem si bral s sebou ještě tenkou větrovku, ale nebyla třeba.

Dorazil jsem půl hodiny předem, a to mi akorát stačilo, abych se převlékl, dal batoh do úschovy, nechal si dát tetovačku, porozhlédl se a zařadil na start. Stepovalo nás tam okolo 350 – takže komorní atmosféra.

Hlavně žádný spěch

Závod byl slavnostně zahájen výkřikem: „START, selhala technika“.

Lidský had se vlnil zatáčkami do mírného kopce. Nejdelší stoupání náš čekalo hned na začátku, takže jsme v něm měli dost energie. Musel jsem se krotit, abych netlačil moc na pilu.

V půlce stoupání na Čihadla jsem se zastavil u první občerstvovačky. Pěkně v klidu jsem se napil a najedl. Byl to sice závod, ale nic se nesmí přehánět.

K dispozici byla voda, ionťák, sůl, banány, meloun, občas sušenka a „energy-cosi“. Dobrovolníci vždy hlasitě oznamovaly, co právě jejich stanice nabízí. Nejhlasitěji nabízeli vývar, který ovšem, co jsem pozoroval, nesklidil příliš úspěchů.

Občerstvovačky byly každopádně skvělé. Každých 5 kilometrů jedna a nebylo třeba na těch 50 kilometrů s sebou něco nosit. Zvlášť když počasí přálo a vždy mi stačilo vypít jen jeden kelímek vody a ionťáku. Ze začátku jsem jedl banány, ke konci melouny.

Smrk, smrk, smrk, …

Chvíli po startu jsem se pokoušel odhadovat terén podle svého tetování. Jenže jsem na něj pořádně neviděl a hrozilo, že bych se při úporném luštění o něco přerazil. Navíc jsem někde v polovině přestal mít přehled, kde jsem. Škoda, že v tom tetování nebyla i GPSka.

Cesta byla trochu monotónní, asfalt střídal panely a všude okolo byly smrky. Teprve, když jsem sbíhal silnici pod Bukovcem, naskytl se mi zajímavý výhled. Na druhou stranu i ty dlouhé, rovné cesty mezi stromy mají něco do sebe.

Brzy jsem se dostal až ke stoupání na Smědavu. Nemělo cenu běžet tím krpálem na krev, takže jsem zvolil chůzi. Na rozdíl od ostatních ale svižnou, takže jsem pěkný pár lidí předešel.

Paradoxně mi to stoupání dodalo energii. Při chůzi jsem si odpočinul a dalších deset kilometrů se mi běželo báječně. Byl jsem ve stavu, kdy mě sice všechno bolelo, ale už jsem tak nějak zvyknul. Navíc jsem měl pocit, že hodně lidí naopak kopec zlomil a hodně jsem jich předběhl.

To už je konec …?

Nejtěžší byly pro mě seběhy. Zvláště po těch strmých jsem se těšil na kopec. Nohy mi ztěžkly, běžecká technika zmizela a nárazy jsem pociťoval čím dál silněji. Na 42. kilometru jsem si řekl, že už toho bylo dost a chtělo by to brzo cíl. Odpočítával jsem každý kilometr.

Začalo pršet. Nejdříve jen pár kapek, ale nakonec se to změnilo ve slušný slejvák. Jenže já se v dešti pohybuju rychleji, takže jsem byl vlastně rád.

Překvapilo mě, když jsem na 46. kilometru uviděl ceduli, že do cíle zbývá poslední kilometr. Nemohl jsem věřit vlastním očím, protože těch kilometrů přece mělo být 50!

Z posledního kopce jsem to napálil, co jsem dokázal. Za mnou se nebezpečně přibližovaly hlasy…

Do cíle jsem doběhl v čase 5 hodin a 5 minut. Přestalo pršet a já si se svými třemi Birelly sedl na mokrou lavičku. Byl jsem spokojený. Ještě jsem si počkal, jestli náhodou v tombole nevyhraju kolo, ale mně štěstí nikdy moc nepřeje.

Organizace i závod byl skvělý. Jen kdyby to opravdu bylo těch 50, co rok minulý...

Zobrazit aktivitu

28. srpna 2018