Život mezi betonovými panely

Šedivý těsto euforie! Menší i větší panel to tu přežije. Panelák není místo, kde by chtěl někdo bydlet. Jsou to jen němí svědci minulé éry, lidské králíkárny, nevýrazné kolosy, co tu stojí jeden vedle druhého a mračí se na sebe. Ale jsou tady, už se jich nezbavíme a někdo tam bydlet musí. Třeba já.

O panelácích nic nevím. Dosud jsem měl šanci bydlet v rodinném domě, novostavbě a starším činžovním domě. Rychle jsem se ale naučil, jak to v tom novém betonovém pokojíčku chodí.

Topení je jen na okrasu

Tak předně, na topení se nešahá. Je otočené na úplnou nulu a sedá na něj prach. Nejsem ale ta držgrešle, co v bytě nosí péřovku, aby ušetřila. Máme tam strašné teplo nehledě na roční období. Štrádujeme si po bytě, jak nás příroda stvořila a při teplotách od 5 stupňů celsia musíme otevírat, aby se tam dalo vydržet.

Nějaká paní pod námi prý strašně topí. Proto bych jí chtěl přes média vzkázat, můžete to trochu ztlumit? Musíme přece šetřit přírodu.

Ale je pravda, že když teď byly ty mrazy -10 stupňů, zimomřivá přítelkyně rozhodla, že na ten týden si zatopíme.

Je to v pošťákovi nebo v sousedech?

Já sám se nemohu úplně ztotožnit s názvem králíkárna. Je tam sice hodně lidí, ale co? Je mi vlastně jedno, jestli na výtahu mačkám tlačítko 5, 10 nebo 20. Ve výsledku mi mohou vadit lidi na patře, pode mnou a nade mnou. Nebo jsem si to alespoň myslel.

Se vzrůstajícím množstvím lidí totiž vzrůstá i počet sviní. Jestli jich je v panelácích víc, nedokážu procentuálně určit. Přítelkyni jedna taková lidská zrůda krade poštu. Říkáme jí Zuza, má stejné příjemní a občas ji přijde zásilka, která není určena jí. Místo toho, aby časopis nebo balíček z AliExpress hodila do naší schránky, prostě si ho nechá.

Zkuste si to spočítat. Jaká je pravděpodobnost, že nějaký balík projde Českou poštou i Zuzou? Ještě že já nemám příliš generické příjemní a mám větší pravděpodobnost doručení.

Tohle mi přijde jako ta nejhorší věc na bydlení v bytech. Nestačí adresa, je třeba tam mít jméno a štěstí na pošťáka, který používá mozek.

Průzkum stoupaček

A ten zvukovodný beton … Někdy mám pocit, že se sousedi nad námi střídají. Obvyklé scénáře, které jsou slyšet:

• Rozzuřená manželka

• Zpěv u táboráku doprovázeného kytarou. Vůni špekáčku si asi jen domýšlím.

• Piano

• Náboženské písně

• Vyvolávání démonů

• Mládež má párty

• Provozování dupáku

U všech projevů protáčíme panenky. A to ještě nepočítám víkendové vrtání. To je asi obecně všude.

Co na mě působí nejvíc panelákově je záchodokoupelna s dírou do stoupaček. Upřímně jsem nevěděl, že tam taková díra je, dokud tam nevlezla kočka a neztratila se. Hlavou se mi honily myšlenky, jestli dírami ve stoupačkách není propojen celý panelák a naše kočka tam bude žít. Ukázalo se, že jen prolezla pod vanu. Aspoň jsem prozkoumal i ta bytová zákoutí, která mi do té doby unikala.

A ta vana, to je kapitola sama pro sebe. Není to totiž vana, ale mini vana. Kdybych byl z Číny, asi by mi stačila, ale pro Evropany, to je týrání lidí.

A čím bych ten panelák vylepšil? Stačilo by přidat výtah až na střechu a nějaké zábradlí k tomu. S tím už by se dalo pracovat.

5. března 2018