Z posledních sil #3 – Oslněn v pražském půlmaratonu
Půlka je ta vzdálenost, která tě nezabije (většinou), ale dá ti docela zabrat. A mně zabrat dala. Jsem si jistý, že i kdybych všechny okolo prosil, ať mi aspoň půjčí kolo, nikdo by mi ho nedal. Všichni tam jenom řvou: „To dáš.“ A tak jsem to teda dal. I bez kola.
Jelikož jsem byl na pražském půlmaratonu už podruhé, cítil jsem se téměř jako ostřílený veterán, který zná bojiště stejně dobře jako svoje boty. Startovní číslo jsem si byl vyzvednout už ve čtvrtek a okamžitě jsem byl překvapen. Suverénně jsem se protlačil až k výdeji, abych zjistil, že tu existuje cosi jako fronta. A to dost dlouhá. Ve výsledku jsem se musel protlačit úplně na začátek a započíst čekání. Ještě že jsem u toho fasnul časák a vodu.
Konečně na mě došla řada. Díky řadě nepravděpodobných okolností jsem slečnu donutil myslet si, že jsem barvoslepý, ale číslo jsem dostal tak jako jak. Jupí ven!
V sobotu jsem se vyspal do růžova a začal plánovat, kdy že to tam vlastně pojedu. Hlavně to nepřeplánovat! 30 minut před startem jsem už v obří mačkanici klepal kosu. Jedno auto tam uvízlo, chudák, mezi lidma. Dostat se k úschovně bylo na dlouhý lokte, ale nakonec se mi zadařilo a dokonce jsem se pak zařadil i do správného koridoru. Aspoň myslím.
Hlavně nezaspat start
A přesně ve 12 hodin závod startuje. Nepoznám to podle toho, že by se něco dělo, ale že se dívám na hodinky. Slunko v tu chvíli protrhá mraky a naše běžecké mraveniště začne pěkně vyhřívat. Není třeba dodávat, že jsem byl oblečený na chladné počasí.
Už hraje Vltava a běžci se pomalu posunují vpřed. Sedm minut po začátku závodu konečně probíhám startem a půlmaraton může začít. (zatím) Vládne nadšení a všichni se vrhají odvážně vpřed. Někteří ještě netuší, co je vlastně čeká. Míjím nějakého mutanta mezi myší a medvědem, kterému se na zadku vrtí ocásek. Lituju ho, protože v tom musí být pekelné vedro. Záhy vidím keňany, kteří už mají čtvrtinu za sebou a míjí mě v protisměru. Šťastlivci.
Očekával jsem bolest v pravé noze. Ta nepřišla. Z neznámého důvodu to za ni převzala levička. Logiku bych v tom moc nehledal. Na občerstvovačkách ukradnu nějakou tu vodu, ale okolo pomerančů nějak probíhám a nedaří se mi tam zastavit. Spletu si houbičku se žlutým melounem, ale naštěstí ji nesežeru. Někam do 15 kilometru držím stabilní tempo, ale pak začnu odumírat. Začíná se mi sice dařit krást pomeranče, ale nestačí to. Brzo mě předbíhá vodič s časem 2h a už mi je jasné, že to nedávám. Chytám sice druhou i třetí mízu, ale ta mi naneštěstí do finiše nevydrží.
Jehly v kupce sena
Všechny jsem je ztratil. Tu paní, co měla vzadu na bundě sprchu i pána s dlouhými dredy. Zmizeli. Utekli mi. Na noze mám obří puchýř, ale už zbývá jen kilometr. Jeden most tam a jeden most zpátky. Zbytky sil mi dovolí zrychlit. Nějaká slečna sto metrů před cílem hodí placáka na dlažbu, ale naštěstí se rychle zvedá. Chybí jen tak málo. Konečně v cíli. Čas 2h a 8m. Lepší než minulý rok, ale mohlo to být lepší. Tak či tak, je to za mnou.
Ulička vítězů
Přichází sladká odměna, tou je ulička vítězů. Pomalu se ploužím, krok za krokem. Drze mi vyrvou čip, ale to je jediná věc, kterou mi berou. Pak už jenom dávají.
Nejdříve medaile. Mnohem větší než minulý rok. Docela váha. Dostanu vodu. Piju studené jonťáky až mi mrzne mozek. Vyrovnám to ale teplým (možná) čajem, takže to je v pořádku. Největší fronta je u pomerančů. Nedivím se. Vydržím tam docela dlouho a saju co mi pod ruku přijde. Kvůli nim jsem to běžel!
Párek banánů a je konec. Ještě se dívám po ostatních, jestli nemají něco, co já nemám, ale vypadá to OK. Koštoval jsem všechno. Neskutečně se vleču. Vyzvednu si věci z úschovy, nemám slov. Převleču se a jen těžko se udržím na nohou. Na závěr dostanu ještě plechovku nealko piva a už jsem venku. Najít cestu do metra patří mezi opravdové oříšky, ale zadaří se. A hurá napsat si test z angličtiny.
Půlmaratonem zraněný
Nemůžu chodit.
Zobrazit aktivitu