Z posledních sil #2 - Jak já bych chtěl spát

Nerad něco ruším. To se pak cítím jako nejhorší člověk na světě. Proto jsem s tím běháním neseknul. Svůj půlmaratón mám poctivě zaplacený a ve startu mi může zabránit jen přírodní katastrofa celosvětového charakteru.

Je něco okolo půl dvanácté a mě se chce hrozně spát. Už jen samotný fakt, že jsem tuto skutečnost přednesl, mne staví do nepříjemné pozice, že v bych měl v blízké době článek opravdu vydat nebo jako mazaný kujón počkat zítra na správnou hodinu. Ani netuším, jestli jsem tak unavený kvůli tomu běhání. Asi mi není dáno na to přijít, protože veškeré moje uvažování zastiňuje jediná myšlenka, že bych chtěl hrozně moc spát.

Ani oholit se člověk skoro nemůže, jak nemá ten čas. Ale stejně existuje jediná možnost, jak něco takového bláhového může dopadnout.

Holení...

ČD (Času dost)

Dneska mi přišel newsletter od Run Czech, že prý půlmaraton je už za 16 dní, tak abych se netvářil příliš překvapeně. Okamžitě jsem nasadil reverzní psychologii a zatvářil se trochu zděšeně a o kus více překvapeně. Doufal jsem totiž, že to mám později než za pár. Velmi se mi líbilo, jak je v emailu zdůrazněné, že na půlmaraton je třeba připravovat se déle než pouhých 14 dní. Buď mají organizátoři vytříbený smysl pro humor nebo velmi jednoduše, jsou ty dva dny prostě rozhodující. (A nezbývá než doufat, že někdo zažaluje ANO za velezradu, protože ukradlo Čechům slovo prostě.)

Velice mě těší, že vše, co jsem napsal v kapitole minulé, se vyplňuje a já dál úspěšně děsím návštěvníky parku Přátelství. Tento chumáč přírody totiž občas tak úplně přátelský není. Jedna dívka si mě s někým spletla, nejspíše se samotným Hanibalem Lecterem a to jsem ani neměl v ruce vidličku. Rád bych řekl, že já jsem se bál jí víc, než ona mě, ale pravdou je, že ona vyjekla tak pronikavě, že jen málokteré dítě by s ní mohlo soutěžit. Jeden by se bál, že ho seberou policajti.

Když skončit, tak jedině v tom nejlepším

Dokonce jsem provedl restrukturalizaci svých běžeckých oblečků. Koupil jsem si totiž jedny kalhoty a jedno tričko navíc. Všechno samozřejmě v černé, protože jak jinak by se mě mohl někdo v noci leknout... A do druhyce všeho dobrého, kdybych se na to chtěl vykašlat, tak v černé se lépe skáče pod auta.

Dokonce jsem si i přes svou nelásku ke kalhotám jedny na doma pořídil. Co na tom, že mi na objednávku zapomněli, přišlo mi to asi až za měsíc a ještě poslali jinou velikost...? Za to jsem si přece mohl sám, vzdal jsem se svých ideálů...

Běhání ale už není jen o běhání, ale i mnoho čtení. Zpocené večery mi zpříjemňuje Dan Brown a jeho Inferno. Běh je jediná možnost, jak jsem schopný se alespoň trochu na tu audio knihu soustředit. Asi nemusím zdůrazňovat, že vždycky doběhnu v tom nejlepším a onu šokující informaci se dozvím až na začátku běhu dalšího. Alespoň mám motivaci.

Tak ještě teda 16 dní. Teď už asi 15. A snad tam bude opět ta občerstvovací stanice s vínem. Bude to třeba.

Zveřejněno 12. března 2015 | #Běhání #Pěkně se vysportovat #Vlastní silou