Z hloubi duše nenávidím teorii

Můj osobitý pohled na problém praxe versus teorie. Už z názvu můžete bez problémů vytušit, kterému směru fandím více.
Když někdo hned v nadpise projeví svou neutuchající nenávist, tak vám už od začátku musí být jasné, že celý článek bude jednostranný, předpojatý a tvrdohlavě ignorující názory druhých, ať už jsou jakkoliv pravdivé. Přesně to také můžete od článku očekávat.
Teorie je tak zbytečná věc, že mě z toho až bolí u srdce (naštěstí pouze metaforicky). Nikdo ji přece k životu nepotřebuje a nám jen zbytečně zabírá v hlavě tolik potřebné místo, které můžeme využít na mnohem zajímavější a užitečnější věci. Vždyť i Jan Ámos Komenský, učitel národů, od kterého by se měli všichni ponaučit, říkal, že žáci by si měli všechno osahat, olízat či alespoň ochutnat, aby se při hodinách neukousali nudou. Co bych za takového Ámose dal. Možná že i jeho mrtvola by dokázala být názornější, než projevy některých vyučujících.
Často slyším výkřiky typu – bez teorie nemůžeš provádět praxi. Ať už to pronesete šeptem či hlasitým řevem, tak s tím rozhodně nemohu souhlasit. Většina věcí se dá praktikovat použitím obyčejného selského rozumu. Nemám tedy na mysli čistou praxi ve smyslu – něco dělám, ale nemám nejmenší tušák co. Je to o tom, proniknout do podstaty sám a vrýt si teorii do podvědomí. Tam může zůstat schovaná a nemusí si válet špeky ve vědomí.
Navíc teorie je tak strašně nudná, ale strašně. O přednáškách ze statistiky mi dělá problém udržet hlavu nad lavicí, z Libereckého informatického fóra 2011 jsem si odnesl několik výkřiků o řízení, systémech, procesech, ale žádnou informaci, která by pro mne představovala hmatatelnou hodnotu, takže jediné, co jsem si odnesl, byl plný žaludek. Já potřebuji věci vidět v činnosti. Nutně k životu potřebuji interakci, ne kecy.
Tak málo mi stačí k radosti … statistika podruhé, tentokrát cvičení a situace naprosto odlišná. V jedné ruce držím kalkulačku a počítám příklady s pravděpodobností. Má hlava zůstává nad lavicí bez jakýkoliv problémů a to si jí ani nemusím podpírat rukou. Řešit problémy mě baví. Poslouchat, jak by se mohli řešit za té a té situace za takových a takových podmínek pro mne představuje mučivou a pomalou smrt.
A proto také apeluji – méně teorie, více praxe.

Závislost na sportu
Závislosti si obvykle spojujeme s něčím negativním – s nezdravým jídlem, s drogami nebo s alkoholem. Jenže závislost tím není podmíněna zjevným negativem. Jde o množství. V malých dávkách lék, ve velkých dávkách je všechno jed. Stejně jako sport.
Zobrazit →

Jak se počítá převýšení?
Ať už běháte nebo jezdíte na kole, převýšení je důležitá veličina. Je mnohem lehčí zdolat 20 kilometrů po rovině, než překonávat stoupání ve stovkách metrů. V zásadě se dá měřit přes GPS nebo přes výškoměr. Obě možnosti ale mají svá úskalí.
Zobrazit →
Vlastimil: Nechapu, co minite slovem “teorie” a “praxe”.
Fabulátor: Já to beru tak, že teorie je, když nám někdo říká, jak to funguje a praxe, když sami zjišťujeme, jak to všechno probíhá v reálu.
Johnak: Myslím, že lidé jako Isaak Newton, Albert Einstein nebo Stephen Hawking by s tvým názorem na teorii nesouhlasili… :-)
Teorie je o tom něco pochopit, ne něco se našprtat. Navíc teorie je i o tom “jak to dělají jiní”, učit se o těch, co zkušenosti nabrali a tak předcházet jejich chybám. Což mimo jiné platí i o autorech.
Literárním školám velkou váhu nepřikládám, respektive je nemám rád, ale třeba jít na besedu s vydanými autory nebo číst s nimi rozhovory pomáhá hodně. Každý má sice svůj postup a pro každého funguje něco jiného. A samozřejmě, i literární teorie má něco do sebe, například autor se mi čte mnohem líp, pokud má nějakou představu o tom, jak má fungovat stavba dramatu, jak se pracuje se zápletkou, jak se vyvarovat deus ex machina a podobně.
Samozřejmě ale autor to často nemusí studovat, někdo to má prostě v sobě nebo se vypíše. Někdy. Nicméně neznám autora, kterému by uškodilo, že některými literárními poučkami načichl :-)
Michal Ozogán: Isaak, Albert, pravda … to je zrovna sorta lidí, kteří se v teorii vyžívali a dokonce to s ní i dotáhli daleko.
Já se třeba radši učím se svých chyb, než z těch cizích, protože mi to pak do hlavy leze mnohem lépe. Každý má na ně svůj styl, někomu učení z cizích chyb a jde a před nimi mohu jen smeknout. Horší je to pak se sortou lidí, kteří se nepoučí ani z vlastních.
Besedy s autory určitě mohou být zajímavé. Člověk načerpá takový nový pohled na věc a třeba ho to i posune dál. A já stejně zastávám názor, že největší váhu má to, co člověk získá zevnitř. Jiné znalosti jsou spíše taková omáčka, která to všechno může zlepšit.
Johnak: Občas každý přečte nějakou knihu a řekne si “tak takhle přesně se to dělat nemá” :D Například ságu Twilight. :D
Ale když se nad tím zamyslíš, tak málo věcí jde opravdu z tebe. I když napíšeš něco špatně, upozorní tě na to beta čtenář, protože sám autor po sobě často chyby nevidí. Proto autoři mají beta čtenáře, žejo. A u vydávaných autorů maj pak ještě editory, korektory, redaktory, ze stejných důvodů.
Fabulátor: Tak Twilight je zrovna docela dobrý návod, jak být polovinou světa milován a polovinou nenáviděn. Je to cesta, jak psát pro masy. Takže pokud někdo po něčem takovém baží .. ví po čem sáhnout.
Ano každý další člověk dokáže vidět věci v úplně jiném světle a dokáže popostrčil dílo zase o stupínek nahoru. Nicméně i tak to vychází hlavně z autora. Pokud někdo nepíše dobře, tak ani armáda beta čtenářů s tím nic nenadělá. Jedině v dlouhodobém horizontu, kdy se autor postupně zlepšuje.
Johnak: Samozřejmě, Twilight se svezl na módní vlně, ale kdyby autorka uměla lépe psát, byla schopná vykonstruovat logiku příběhu, lépe charakterizovat postavy a lépe pracovat s jazykem, mohla by být ještě slavnější. Kdyby napsala detektivku, nikdo by o ni nezavadil. Harry Potter měl v tomhle právě výhodu, že i když byl cílen na konkrétní cílovou skupinu, našla si k němu cestu i spousta jiných lidí. U Twilightu to jde hůř, to je prostě dívčí román založený na tom, kdo jak koho rajcuje.
Jde o to, že autor bez cizí pomoci často své chyby neobjeví a pokud pracuje v bublině, tak si může nalhávat, jak píše dobře a že to je úžasné a poplácávat sám sebe po zádech. Horší je, když se obklopí betačtenáři, kteří ho chválí a poplácávání a vysvětlují mu jak je úžasnej. To pak svádí k tomu, že každý, komu se něco nelíbí, může být označen za “závistivce, co jenom závidí talent.”
Snad jsem se vyjádřil dobře. Hezky to popsal kolega Míla Linc na svých stránkách, kde vysvětluje, k čemu jsou literární workshopy a podobné věci. A jako příklad udává krásný komentář, co mu k jeho povídce napsal poměrně známý sci-fi a fantasy autor Jiří W. Procházka. Tento beta čtenář Mílovi mu pomohl se spisovatelskou kariérou. Procházkův text můžete najít zde: http://mila-linc.cz/pro-pisalky/o-workshopu
Fabulátor: Díky za zajímavý odkaz, určitě si to projdu. Věřím, že to také má něco do sebe.
Štefan: A neni ten problem nekde uplne jinde?
Oddelovt teorii a praxi je pro mne nepredstavitelne. Jedno bez druheho nemuze existovat, neco jako jing a jang. V jakekoliv praxi(pocitani uloh ze statistiky) se najde teorie(zvladnuti prace s kalkulackou) a jakakoliv teore bez praktickeho vyuziti… Ted predemnou vyvstala otazka jak definovat “prakticke vyuziti” napriklad pro teorii relativity. Kazdej fyzik ci astronom by mne ale jiste “ukamenoval” svymi argumenty o praktickem vyuziti tehle teorie pro potvrzeni ci vyvraceni jinych, jeste min poochopitelnych teorii ;)
Problem bude spis pomer teorie-prax, tj. prednasky a cviceni. Nebo, a to je podle mne pravdepodobnejsi, kvalita predasejiciho. Za mych studentskych let jsme jim prezdivali “uspavac hadu” :) Konkterne, pokud si dobre vzpominam, statistiku jsem mel ve ctvrtem semestru a zajimave byli jak prednasky tak cviceni. Horsi to bylo v prvnim semestru na zakladech elektrotechniky (nebo jak se jmenoval ten predmet), kde mne ubijel monotonni hlas predasejiciho opakujici to co mi vtloukali ctyri roky do hlavy na prumce :D Cviceni byli ale OK, bavili mne, i kdyz jsem nic neobjevoval.
Fabulátor: A výraz “uspavac hadu” přežil až dodneška. Některé věci se prostě nemění a zůstávají stejné.
Ano trochu teorie je třeba, přiznávám. Bez ní by některé věci prostě a jednoduše nešly. Tenhle článek byl psán ještě v době nepříčetnosti, na konci dlouhého, velmi dlouhého dne.