Z hloubi duše nenávidím teorii
Můj osobitý pohled na problém praxe versus teorie. Už z názvu můžete bez problémů vytušit, kterému směru fandím více.
Když někdo hned v nadpise projeví svou neutuchající nenávist, tak vám už od začátku musí být jasné, že celý článek bude jednostranný, předpojatý a tvrdohlavě ignorující názory druhých, ať už jsou jakkoliv pravdivé. Přesně to také můžete od článku očekávat.
Teorie je tak zbytečná věc, že mě z toho až bolí u srdce (naštěstí pouze metaforicky). Nikdo ji přece k životu nepotřebuje a nám jen zbytečně zabírá v hlavě tolik potřebné místo, které můžeme využít na mnohem zajímavější a užitečnější věci. Vždyť i Jan Ámos Komenský, učitel národů, od kterého by se měli všichni ponaučit, říkal, že žáci by si měli všechno osahat, olízat či alespoň ochutnat, aby se při hodinách neukousali nudou. Co bych za takového Ámose dal. Možná že i jeho mrtvola by dokázala být názornější, než projevy některých vyučujících.
Často slyším výkřiky typu – bez teorie nemůžeš provádět praxi. Ať už to pronesete šeptem či hlasitým řevem, tak s tím rozhodně nemohu souhlasit. Většina věcí se dá praktikovat použitím obyčejného selského rozumu. Nemám tedy na mysli čistou praxi ve smyslu – něco dělám, ale nemám nejmenší tušák co. Je to o tom, proniknout do podstaty sám a vrýt si teorii do podvědomí. Tam může zůstat schovaná a nemusí si válet špeky ve vědomí.
Navíc teorie je tak strašně nudná, ale strašně. O přednáškách ze statistiky mi dělá problém udržet hlavu nad lavicí, z Libereckého informatického fóra 2011 jsem si odnesl několik výkřiků o řízení, systémech, procesech, ale žádnou informaci, která by pro mne představovala hmatatelnou hodnotu, takže jediné, co jsem si odnesl, byl plný žaludek. Já potřebuji věci vidět v činnosti. Nutně k životu potřebuji interakci, ne kecy.
Tak málo mi stačí k radosti … statistika podruhé, tentokrát cvičení a situace naprosto odlišná. V jedné ruce držím kalkulačku a počítám příklady s pravděpodobností. Má hlava zůstává nad lavicí bez jakýkoliv problémů a to si jí ani nemusím podpírat rukou. Řešit problémy mě baví. Poslouchat, jak by se mohli řešit za té a té situace za takových a takových podmínek pro mne představuje mučivou a pomalou smrt.
A proto také apeluji – méně teorie, více praxe.