Vzpoura hvozdu

Účast v soutěži „Zrcadlo Fantasie 2006“, 10-14. místo. Proti hraničáři Erikovi se postaví jeho vlastní les aneb staré dobré fantasy.

Slunce se pomalu sklánělo nad obzorem a míjelo nedaleké Vlčí hory. Vítr pročesával koruny prastarých stromů hvozdu. Listí šumělo a v dálce se ozývaly zvířecí zvuky. Ne kruté a zabijácké, ale příjemné. Lahodily uchu jak znamenitý orchestr. Jako by les všechny miloval. Žádné, ani to nejubožejší zvířátko dnes nezemřelo. Nic nenasvědčovalo událostem, které se, jak osud určil, mají stát.

Lesní cesta uprostřed hvozdu? Spíš pěšinka. Pěšinka, která se táhla z hlubokého lesa a na své trase míjela posvátné buky a zmizela za obzorem tam, kde les začínal řídnout. A právě v těchto místech se z hlubokého hvozdu vynořil muž. Aspoň tedy na něj vypadal.

Kráčel důstojně s takovou rychlostí a lehkostí, až se zdálo, že všechny keře mu ustupují, všechny díry před ním mizí. Jako by tu byl pánem. Po pravdě řečeno jím zde byl i nebyl, protože v těchto krajích se drží přísloví, že každý je jen vlastním pánem. Kapuce s pláštěm mu překrývala hlavu. V mírném šeru se mu zableskly jeho jasně modré oči, který byly nadmíru pronikavé probodávajíc vás ostrým pohledem. Na ramenech mu visel plášť sepnutý zlatou, složitě zdobenou sponou. Byl na něm vyryt znak jeho povolání. Před mohutným stromem stojí orel, medvěd a vlk. Spolu a v míru. Takto vypadal jen a jen znak hraničářů. Svědčili o tom i jeho vysoké boty, které byly velmi poničené a lepilo se na ně bláto. Musel v nich procestovat stovky mil. Jeho potrhané hnědé kalhoty byly dalším důkazem. Takto kráčel úzkou stezkou, již mimochodem sám vyšlapal, vstříc svému domovu, který již na něj čekal.

Měl zvláštní pocit. Takto klidný les ještě nezažil. Nejspíš udělal chybu, že se nešel zeptat ducha hvozdu, jehož sídlo leželo daleko v nitru hvozdu. Jako by něco chystal bez jeho vědomí, což se zatím nikdy neodvážil. Tyto černé myšlenky ho stále nutily víc a víc se zamýšlet. Dokonce tak, že přestal dávat pozor, co se děje v jeho okolí, což se mu mnohokrát nestalo a ani moc nevyplatilo. Svou chybu však dělal znovu.

Z transu ho probudilo vytí. Další, další a další. Teď?, pomyslel si. Hodina vlků ještě nenastala. Stáhl si kapuci, aby lépe slyšel. Vytí se ozývalo znovu a znovu. Jeho smysly začaly fungovat lépe a brzy rozeznávat řeč. Jdou na lov? Podle zvuků to tak odhadoval, ale v tuto dobu? Navíc les byl dnes tak klidný…. Možná právě proto.

Sehnul se a položil hlavu na zem. Slyšel dusot. Dusot koní. Přibližují se. A za nimi. Ano. Vlci. Musí jezdcům pomoci. Na rychlých koních vlkům ujedou, ale míří přímo do hloubi lesa, kde jim koně nebudou k ničemu a vlci, kterých bylo minimálně dvacet, možná více, je zabijí.

Lesem se prohnal zvuk loveckého rohu. Odrážel se od skal a od stromů, snad celý les ho musel slyšet. Ale počkat. Hraničář Erik, jakoby zmrzl. Nehýbal se. Roh se ozval znovu, ale tentokrát mohutněji. To snad ne. To je … to je králův roh, musí tu být král se svojí družinou. Je zde pravděpodobně na lovu. Počkat, ale tady? Položil si otázku. Loví přece jen ve svých revírech. Nu což. Pomoc ztraceným lidem v lese je jeden z jeho úkolů.

Znovu se sehnul k zemi, aby slyšel, kde jsou a kam míří. Pořád do hloubi lesa. Kruci. Ještě chvíli počkal, aby měl jistotu, že směr odhadl dobře. Hned na to vyskočil, seběhl ze stezky a zamířil tryskem do lesa.

Jeho rychlost byla neskutečná a nejspíš i posílena kouzly. Kouzly lesa. Prosmýkl se okolo padlých stromů a všechny ostružiny a podobná bodavá havěť se mu klidila z cesty. Snažil se poslouchat šeptání stromů, aby se doslechl, kde jezdci jsou. Pravděpodobně v těchto okamžicích byli nuceni sestoupit ze sedla, protože houští stěžovala koním pohyb a oni museli pokračovali pěšky. Vlci byli nyní ve výhodě.

Erik přeskočil záhadným způsobem malou rokli a stoupal na malý, osamělý pahorek, který byl asi nejvyšším místem hvozdu. Ještě trochu přidal svému zázračnému tempu, protože cítil, že zde se něco dozví. Z šumění stromů usoudil, že má pravdu. Poslední mohutný skok a už stál na vrcholku.

Les se před ním rozestoupil a objevila zde mýtina. Krásná. Okolo ní stály vysoké prastaré stromy, pro obyčejného člověka byly neznámého druhu, osvětlovaly mýtinu, která pak jen zářila. Skřivánci líbezně zpívali na svým hnízdečkách a poletovali okolo. Mohli jste si lehnou doprostřed mýtiny na příjemnou, měkkou trávu a užít si tento pocit pohody až do konce svých dnů. Takhle to tu vypadalo odnepaměti. Dnes však ne.

Příjemná tráva se tentokrát leskla krví. Okolo ní, kde byste si předtím lehli, nyní ležela mrtvá těla s rozervanými hrdly. Světlo stromů zesláblo a mýtina byla ponurá, temná a naháněla strach. Dokonce i zpěv skřivánků ustal. Když se pořádně rozhlédl, nebyla tu jen lidská těla, ale i vlčí. I ti, kteří byli jeho přátelé. Přistoupil k jednomu, Vrranki, se jmenoval a pohlédl mu do očí. Nebyly to ty jeho přátelské oči, na které se obvykle díval, když se s ním jako malý kluk potuloval po divočině. Byly zvláštní. Plné zloby a násilí. Jako by se mu snažil říct zemři, ale nemohl. Kdo to s ním proved. Zamyslel se.

Vstal. Z váčku, který měl připevněný na opasku, vyndal zvláštní náhrdelník ze zvířecích zubů a kostí. Pověsil si ho na krk. Upřeně se začal dívat na mrtvého vlka. V jeho očích bylo vidět nesmírné soustředění. Ústa se mu nepatrně pohybovala a při tom potichu vyslovoval nesrozumitelná slova. V jeho očích se zablesklo.

S vlkem se začaly dít podivné věci. Z jeho očí jako by stoupaly neviditelné páry. Vlk se pohnul. Snažil se postavit na nohy, ale jakmile Erik začal slova vyslovovat hlasitěji a panovačněji, zas se vlkovo tělo sesunulo k zemi. Páry byly stále zřetelnější, dostávaly bílou, mlhavou barvu a začaly se formovat v nějaký útvar. Když hraničář přestal mumlat zvláštní slova, vznášelo se už nad vlkem světle šedivé stvoření.

Vypadalo úplně stejně jako on. Jen ty oči. Ano. Byly zlé, ponuré a takové prázdné stejně jako ty vlkovy. Celá postava, jako by byla stvořena z dýmu. Stačil malý větříček a už to vypadalo, že se rozletí do okolí. Zdá se, že Erika tato podoba vůbec nepřekvapila. Dívali se na sebe. Ani se nepohnuli. Hraničářův náhrdelník začal slabě zářit namodralým světlem.

„Vrať se,“ vykřikl mohutným hlasem Erik, „táhni tam, odkud jsi přišel. Vrať se k mrtvím duším a již nikdy nepáchni na svět živých nebo budeš vystaven takovým mukám, kde jeden den bude pro tebe věčnost. Vrať se.“ Duch, kterého div hlas neodvál, však zůstal a ani nejevil známky toho, že by se alespoň rozhodoval.

„Muka? Kdo to říká? Ubohý hraničář?“ vykřikl na něj duch, až se zem zachvěla. Erik dále sebejistě stál na místě. Nic ho zatím nepřekvapilo.

„Ubohý hraničář?“ vykřikl Erik, „nepřej si poznat můj hněv.“

„Tvůj hněv? Toho se nebojím, co ty bys mi udělal? Začal do mě foukat?,“ Začal se duch hlasitě smát, až se stromy začaly třást. Hraničář instinktivně vytasil svůj krátký meč, ale duch se jen zasmál:

„To si opravdu myslíš, že mě tímhle zraníš?“ Erik nedbal jeho výsměchu a sekl po duchovi. Než to však udělal, nenápadně na něj seslal zaklínadlo. Ve chvíli, kde se meč k duchovi přiblížil, vyšlehl z něj modrý plamen, který zasáhl svůj cíl. Magická bariéra, která udržovala dým v určitém tvaru, byla zničena a duch se rozplynul. Erik se pousmál a zasunul meč zpátky do pochvy. Chystal se vyrazit po stopách vlků, aby zachránil družinu, která se dostala do konfliktu se zvířaty, jež byla posedlá mrtvými duchy. Před ním se však objevilo alespoň pět dalších mrtvých duší v jeho podobě.

„Nech nás být,“ zavřeštěly sborem, „zachráníme je a ty se s nimi zase budeš moci prohánět se svými vlčími přáteli. Odejdi v pokoji.“ Erik tyto lži znal, a proto se nedal zmást.

„Ale za jakou cenu?“ obořil se na ně, „nebudou to už oni. Jen mrtvá těla, která vy budete ovládat. Táhněte do pekel.“ Rychle zamumlal jednoduché obranné zaklínadlo. Věděl, že jde do tuhého.

„Dobrá,“ znovu na něj promluvili sborem, „tuto cestu, cestu smrti, sis vybral sám.“ Teď už na nic nečekal a vykřikl: „Taezagread“ a pod duchy začaly rašit mohutné úponky. Kroutily se a rostly tak rychle, že to duchové nestačili zpozorovat. Když rostlina přestala růst, už byli dva z nich byly chyceni, ale ostatní tři se už k němu blížili.

„Kcháre,“ vykřikl jeden z nich syčivým hlasem. Oslnivý blesk, který vyletěl z jeho prstů, se však jen neškodně odrazil od Erikova magického štítu. Hraničář rychle zalezl za mohutný strom, který mu měl posloužit jako úkryt. Duch se zdál býti poněkud zaskočen, že jeho protivník odolal blesku.

„Guardie,“ vykřikl Erik a z jeho očí vytryskl proud zeleného světla, od ducha se však odrazil a dopadl do blízkých keřů, které začali okamžitě růst a pohlcovat okolní zeleň, která brzy mizela pod novou rostlinou. Duchové se snažili zničit strom, za kterým se schovával. S výkřiky „Kcháre. Kcháre. “, začala praskat kůra. Oheň, který se vznítil, začal praskat a olizovat spodní větve svým namodralým plamenem. Erik se pokusil několika vodními zaklínadly oheň uhasit, ale jelikož byl magického původu, nefungovaly. Prastarý strom se již začal naklánět a vzdával svůj boj s ohněm, nemohl zde zůstat.

Rozeběhl se pryč ze svému úkrytu. Slovy: „Ankheré,“ vyslal vrhací, odrážecí kletbu a mohutným skokem se dostal na návrší, které se stalo jeho novým úkrytem. Znovu se otočil na místo, kde měli stát tři duchové, byl tam ale jen jeden. Museli na něj vyslat dva blesky, které se pak zpětně odrazily.

Znovu zaštrachal ve svém váčku a vytáhl náramek ze zvláštního, lesknoucího se materiálu, který vypadal jako dřevo, ale byl nesmírně ohebný. Bez nápisů, bez ozdob. Potichu řekl několik slov a zvedl svou levou ruku, na které měl náramek, tak, jako by nesl štít. Rozeběhl se k duchovi, který byl tímto chováním viditelně zaskočen. Brzy se vzpamatoval a vykřikl: „Kcháre.“ Vyslaný blesk ale vsákl do sebe Erikův neviditelný štít. Běžel dál, duch stále na něj vrhal blesky, které bez problémů vykrýval. Když už byl u něj, chystajíc se mu zasadit ránu magicky posíleným mečem, duchův blesk pronikl magickým štítem a těžce popálil hraničářovi ruku.

Duch se zasmál, ale na chvíli. Brzy „pocítil“ úder meče a duch se ihned rozplynul v lesním vánku. Poslední dva duchové, kteří byli doposud uvězněni v magické rostlině, se rozplynuli nedlouho po něm. Padl na kolena. Pomocí slov „Inkóre,“ zmírnil bolest svého zranění. Lehl si do trávy. Nečekal ho žádný příjemný pocit, jaký tu obvykle míval. Věděl, že nesmí dlouho otálet. Ruka ho pálí. Musí jít. Bolest. Vyčerpanost. Takto nekouzlil již pěknou řádku let. Vstal. Rozeběhl se, ale zakopl. Les ho nemá rád? Ach, ano ten starý strom. Lítost.

Vstal a zase se rozeběhl k místům, kde naposledy zaslechl vytí vlků.

Už to nebyl ten běh, kdy skoro létal a stromy mu uhýbaly z cesty. Klopýtal, několikrát se zapletl do trní a stále ho sužovalo zranění. I stromy na něj pokřikovaly svým šuměním listí a dávaly mu najevo, že ho nemají rádi. Jak se tento den mohl tak zvrtnout Znovu se zapletl do ostružiní a potrhal si svůj plášť. Dnešek je opravdu nějak divný. Celý les se proti němu spykl. Zdálo se mu, že konečně slyší vlky, jeho bratry, kteří byli posedlí duchy mrtvých. Musel je zachránit dřív, než je celé ovládnou. Zachránit všechny. Věděl, že to nedokáže.

Zastavil se. Okolo byly cákance krve, které se táhly úzkou pěšinkou dál, do hloubi lesa. Přišel k nim blíž a podíval se na něj. Okusil jejich vůni a dal si kapku na jazyk. Vlčí krev. Je jí hodně, určitě bylo poraněno mnoho vlků. Vydal se tedy po odporné krvavé stopě, která ho snad zavede k družině a objasní mu ten dnešní, prokletý den.

Blížil se dračím skalám. Malým výstupkům, které se objevovaly ve starší části hvozdu. Cestou objevoval mrtvá těla koní, lidí i vlků posedlými zlými duchy. Nemohl je všechny odčarovat. Nemohl se zdržovat. Možná právě teď vlci útočí na poslední obět, které se urputně brání, a co se nehodlá jen tak vzdát. Musel běžet.

Rozeběhl se.

Na Špičatém zubu se míhaly dvě postavy. Muž a vlk. Viděl, jak oba již několikrát málem spadli ze srázu, pod kterým by je čekala smrt, ale nakonec se udrželi bojovali dál v urputném tempu. Erik je chvíli pozoroval, i když věděl, že by neměl otálet. Přiběhl k pískovcové skále a začal stoupat po schodech, které tu byly odnepaměti. Kde se vzaly, to snad ani hvozd nevěděl. Úzkou chodbou běžel dál, jeho kroky duněli v ozvěně. Pískovec byl zvlhlý krví a po cestě narazil na několik těl. Slyšel křik. Jak vůdce vlků hvozdu vrčí na krále. Už jen několik schodů. Ale ne, smekla se mu noha. Bleskově vyskočil na nohy a vyhoupl se až na vrchol. Teď je spatřil.

Slavný Urgin, vůdce vlčí smečky zde bojoval se samotným králem Lefsku. Urgin byl skoro dvakrát větší než normální vlk. Jeho černá naježená srst naháněla hrůzu. Král měl na sobě roztrhané šaty nasáklé krví, málem ho ani nepoznal. Oba již byli vyčerpáni bojem. Král neúnavně sekal svou dýkou a vlk mu zase hodlal prokousnout hrdlo. Přiblížil se k bojující dvojci a teprve teď si ho král všiml a na okamžik ztuhl.

„Pom…,“ vykřikl, ale jeho slova byla náhle utišena. Vlk vyžil chvilku královy nepozornosti a už ho svalil na záda. Bránil se. Snažíc se ho odkopnout mu bušil pěstí do tlamy, ale jen takhle přivodil další zranění. Erik přispěchal na pomoc, chytil vlka za huňatou srst a odhodil ho na druhý konec skály, kde se z posledních sil vlk udržel.

„Co to s tebou je Urgine?“ zakřičel na vlka, který se pomalu zvedal na všechny čtyři. Měl nejspíš několik zlomených kostí, ale díky hněvu, který pociťoval, si toho ani nevšiml. Upřeně se na sebe dívali. On i vlk. Z jeho očí sršela nevýslovná nenávist a zloba. Chtěl maso. Duši. Stačilo několik rychlých kroku a už stál před hraničářem. Skočil po něm a odhodil Erika až na okraj skály. Dolů tekly potůčky krve. Hraničář se rychle zvedl a udeřil vlka tak, že se odkutálel o pár metrů pryč. Král se zatím válel v kaluži krve o pár metrů dál.

„Je to na rozkaz ducha hvozdu. Tomu se nemůžeš postavit,“ sípal vlk lidskou řečí, „odstup a já ho ušetřím od jeho trápení.“ Vlk udělal krok ke králi.

„NE,“ křikl Erik a vlk se zastavil, „to by nikdy neudělal. Nikdy by se nespojil s duchy podsvětí.“ Sám tomu ale nevěřil. Viděl Urginovi v očích zlobu, ale také pravdu. Těžká situace.

„Opravdu?“ začal znovu sípat vlk, „jsi si tím tak jistý? Ano. Máš pochybnosti, že?“ Nejspíš čekal nějakou odpověď. Erik však mlčel.

„Je už to dlouho, co si nás najal,“ pokračoval Urgin, „teprve před nedávnem nám dal možnost získat si těla. Být vlkem opravdu není špatné, i když člověk by bodnul víc.“ Erikovi to stačilo. Už se chystal vytasit meč a osvobodit Urgina od toho stvoření, když tu k jeho překvapení král vstal a řekl: „Ale co s tím mám společného já?“ Věděl o králi, že toho moc nenamluví a v době, kdy je málem v bezvědomí…

„Víš, již dlouho se duch hvozdu bál lidí,“ pravil vlk, „vypalují lesy a kácejí je. A proto se rozhodl tuto hrozbu eliminovat. Za každou cenu. A ty jsi byl na řadě první. Teď ustup Eriku a nech mě jen dorazit.“ Vlk znovu udělal několik kroků. Erik byl tentokrát připraven, na nic nečekal a tasil meč. Udělal jeden rychlý skok a už stál před Urginem, který měl ohromení napsáno na tváři.

„To bohužel nemohu připustit,“ křikl na něj Erik a máchl mečem ve snaze vlka zasáhnout. Jeho mrštnost však byla veliká, dokonce ještě větší než předpokládal, a tak se s přehledem ráně vyhnul. Erik cítil jak si okolní stromy šeptají a naklánějí se k nim, aby lépe viděly. Něco takového se ve hvozdu ještě nestalo. „Hraničář bojuje s Urginem, vlčím náčelníkem,“ znělo šumění stromů v celém hvozdě. Dokonce i zvířata přestala provádět své obvyklé činnosti a přispěchala se podívat na souboj u Dračích zubů. Veverky okolo nich vyšplhaly na větve stromů a pozorovaly je. Byl tu hotový zvěřinec.

Oba bojovníci zatím kroužili okolo sebe a snažili se zasadit smrtící ránu. Nikdo to nechtěl protahovat. Král zatím nejevil známku toho, že by mu pomohl. Nejenže byl trošku zaražený z toho, že vedle něj bojuje muž z divočiny s mluvícím vlkem a že stromy jsou plné fandících veverek. Urginovi se konečně podařilo zasáhnou a zranit protivníka na noze, avšak Erikovi se zase podařilo ho seknou přes hřbet. Oba soupeři na sebe hleděli plni nenávisti.

„No tak už to konečně vzdej,“ křikl na něj vlk. Erik ho nevnímal. Urgin se rozhodl, že se riskantním krokem pokusí získat převahu. Mohutným skokem se pokusil srazit soupeře. Erik na poslední chvíli uskočil, jen vlkovy drápy ho sekly před obličej. Vlk s mohutným řvaním přelétl přes okraj skály.

Ticho. Celý hvozd přestal žít. Žádné zvuky, žádné šeptání stromů. Jen ticho. Každý v lese to pocítil. Tu ztrátu. Život v lese se na okamžik úplně zastavil. Dokonce se zdálo, že i voda přestala téct a vítr vát. Takto vlkovu smrt prožil hvozd. Za chvíli však vše zase ožilo, protože život se nemůže zastavit, ale musí dál.

Nevěděl co dál. Vedle něj stál vyplašený král a na stromech seděly nehybné veverky. Tentokrát mu ale v rozmýšlení někdo mohl. Král totiž klidně řekl: „Nepůjdeme pryč?“ V duchu se usmál. Och, jak prosté.

„Skvělý nápad, vaše veličenstvo,“ odpověděl mu Erik vlídně, „hlavně pryč z hvozdu.“ Oba přistoupili šouravou chůzí ke schodům. Zastavili se. Král se na něj nervózně podíval.

„Až po vás veličenstvo,“ odpověděl na králův výraz. Nevěděl přesně, jak se má s králi jednat, a proto doufal, že neudělal nějakou hloupost. Také ji uděl. Ovšem jinou.

Jeho náhrdelník začal modře zářit. Věděl, co přijde. Hlupák. Náramek si opatrně přendal na druhou ruku a ohlédl se.

„Myslím, že byste měl zatím zmizet, pane,“ řekl Erik. Zmatený král začal rychle sestupoval ze skály a přitom se ohlížel, co se nahoře děje. Z převisu pomalu vystupovala dýmová postava. Měla podobu otrhaného kostlivce. Na hlavě mu stála koruna s dýmově tmavým diamantem uprostřed. Postava se zasmála zlověstným hlubokým smíchem.

„Myslel sis, že mě dostaneš tak lehce?“ ozval se skřehotavý hlas z jeho úst, „pochop, mě nemůžeš zničit. Udělals chybu, že ses mě pokusil zastavit.“ Erik pozvedl ruku a zašeptal: „Fíere,“ aby spustil svůj magický štít. Vytasil meč, aby se postavil svému protivníkovi. Kouřový kostlivec se jen zasmál.

„Tyhle hračičky ti moc nepomůžou,“ vytasil dlouhý meč a zašeptal několik slov, „já totiž vládnu mnohem větší mocí a nějaký ubohý smrtelník mě nedokáže zastavit.“ Přistoupil k Erikovi, pozvedl meč a zaskřehotal: „Vítej do země mrtvých, Eriku.“

Hraničář na nic nečekal a svým mečem ťal po soupeři. Tomu se ale ránu podařilo s přehledem vykrýt. Duch tentokrát zaútočil spodem, ale zasáhl jen magický štít. Erik této situace vyžil a udeřil mrtvou duši svým mečem, který se však jen neškodně odrazil. Bude muset posílit kouzelnou formuli, která už zeslábla. Musel se přitom bránit několika útokům, které jakž takž vykryl. Už mu ale docházely síly. Tento den už podstoupil několik těžkých soubojů. Musel by přijít zázrak, aby přežil. Znovu zaútočil, ale jeho úder se odrazil od soupeřovy kouřové čepele. Když už si myslel, že skončí a dostane smrtící ránu, duch vykřikl: „Vidím, že jsi zdatný válečník, avšak nikdo se nemůže měřit s mou, prastarou magií .“

Duch se asi chystal vyslovit nesmírně složité zaklínadlo, protože už dlouhou chvíli něco mumlal. Erik si vzpomněl na jednoduché poutací zaklínadlo. Snad bude fungovat. Strčil ruku do svého váčku, vyndal z něj několik semen a hodil je duchovi pod nohy. Ten se přestal soustředit a nechápavě se na hraničáře podíval.

„Taezagread,“ vykřikl Erik. Toho kouzlo použil i na minulé duchy, tentokrát bylo ale zesíleno magickými semeny. Rostliny začali růst, obepínat skálu a ta praskala. Teď začaly růst i do výše. Začaly se obepínat okolo duchových nohou. Škubal sebou, snažil se vyprostit, ale nešlo to.

„Takhle mě pouze zdržíš,“ skřehotal výhružně, „přijdu a …“ Nečekal, až ty slova dokončí a rozeběhl se dolů po schodišti. Tam stál král, k smrti vyděšený a navíc zmatený všemi těmi událostmi.

„Musíme zmizet, veličenstvo,“ vykřikl. Král se důstojně postavil, ale s jeho řečí to tak důstojné nebylo: „A-ale, c-co ten d-duch?“ Vzal krále za ruku a táhnul ho pryč, pryč z lesa.

„Teď není čas na otázky. Musíme zmizet,“ křičel na něj Erik. Král, i když nerad, poslechl. Hraničář by ho nejradši nakopl, jak nemotorně se pohyboval. Každou chvíli se musel zastavit a pořádně se vydýchat. Duchu, jako takovému se hrozně špatně překonává dlouhé vzdálenosti. Musí si najít nějakou oběť.

„Já už…nemůžu dál,“ sípal král a lehl si do trávy, „moje ruka.“ Odhrnul si rukám. Z hluboké rány tekla krev. Když se ohledl za sebe viděl, jak se za nimi táhne potůček krve. Duch má velmi zjednodušené stopovaní. Je načase s tím něco dělat. Rychle se snažil vzpomenout na vhodné zaklínadlo. Bezúspěšně.

Rozhlédl se okolo sebe. Jen les. Hledal byliny. Trochu popošel a klekl si na kolena. Nedá se skoro rozeznat od trávy. Prohraboval se v ní a král se zatím jen díval. Konečně. Amberik na zavření ran. Několik jich natrhal a mnul v ruce. Přistoupil ke králi.

„To vám pomůže,“ říkal Erik, když sypal králi na ruku Amberik, „ale teď už musíme pryč.“ Oba vstali a znovu se, tentokrát ale ještě pomalejším tempem, vydali z lesa.

Hraničář se snažil vyhýbat místům, kde skonali vlci, protože by je tam mohli napadnout další mrtvé duše. Zatím se mu to dařilo. Nikoho nepotkali. Jen celou cestu král sípal a pro sebe si něco pořád bručel. Ve svém domově mu snad pomůže lépe.

Konečně dorazili na cestu. Tam kde Erik poprvé uslyšel uhánějící koně. Hraničář si při průchodu lesem všiml, že hvozd není takový jako dřív. Světlá barva se pomalu vytrácela. Už to nebyl ten skvostný den. Žádný líbezný zpěv ptáků, ale hrůzné skřeky zvířat, která právě přicházela o život. Co se muselo stát asi duchovi lesa? Chtěl ho vidět a zároveň se ho obával. Stalo se i s ním něco zlého?

Konec lesa se blížil. Donutil krále k rychlejšímu tempu. Měl takový špatný pocit, že dokud jsou v lese, nejsou v bezpečí. Svištěli poslední metry, když tu Erikovo neblahé tušení vyplnilo. Strom jim zahradil cestu. Byl obrovský. Pomalu mával svými smrtonosnými haluzemi. Obyčejně jste se jen trochu zarazili nad jeho majestátností, ale tentokrát vám spíše naháněl strach.

„Stůjte,“ zaburácel strom, až uskočili dozadu, „z toho lesa se nedostanete živí, protože jste porušili posvátná pravidla.“ Nebylo kam utéct. Do lesa nemohli, protože tam je čeká ještě větší nebezpečí. Čím je duch hvozdu vzdálen od svého stromu, tím je jeho síla menší a teď byli na okraji.

„Nevím o žádných posvátných pravidlech,“ křičel na ducha hvozdu Erik, „a kdyby ano, co jsme porušili?“ Snažil se z toho nějak vymotat slovně, protože silou by to nešlo. Muselo být nějaké východisko.

„Ty jsi zabil a ten,“ ukázal na krále, „vstoupil do hvozdu.“

„Je to snad hřích, vstupovat do hvozdu?“ zeptal se Erik.

„Je,“ zaburácel duch.

„A od kdy?“ zasmál se Erik.

„Ode dneška,“ řekl strom s plnou vážností.

„A co že sis to pravidlo vymyslel, právě dnes?“

„Na záchranu stromů v mém lese,“ zaburácel ještě hlasitěji, „a měl bych zrušit i hraničáře, kvůli tobě byl zničen jeden staletý strom na líbezné louce. Lidé jsou všichni stejní.“

„Líbezná louka? Měl by sis to tam prohlédnou. To ty tvé mrtvé duše.“

„A co bys uďál ty v mém případě?“ burácel stále hlasitěji, že jim málem praskaly bubínky v uších. lidé pálí, kácí a ničí lesy. Všechny hvozdy, které jim byli dříve svaté a do kterých nikdy nevstupovali, jsou najednou zásobárnou dřeva. Musíme se bránit lidem, kteří se stále víc rozpínají a spalují naše příbytky. Jsou to netvoři. “

„A ty nejsi netvor, když jsi začal spolupracovat s tou mrtvou havětí? Mí přátelé jsou mrtví, i když ty sis toho asi ani nevšim.“

„Protože tys je zabil. Vrahu zvířat.“

„Ne. Ovládaly je ty stvoření zla“

„A. K čertu s tebou. Je čas eliminovat útočníky. Sbohem králi, už dlouho jsem to plánoval, konečně přijde ten okamžik,“ řekl úlevně. Rozmáchl se jednou se svých tlustých větví, chtíc udeřit krále, ale Erik zaostřil na místo před králem svou vůli. Dlouho to nevydrží.

„Vidím, že nejdříve budu muset zabít tebe.“ Rozmáchl se další větví a hraničář se tentokrát soustředil na sebe. Nevydrží to. Ten tlak. Křičel. Brzy přijde konec. Před ním se tvořila mlha. Jeho mysl nevydržela.

Erikova duše pomalu opouštěla tělo a sledovala krále, jak umírá pod mocnými větvemi ducha lesa.

19. prosince 2010 | #Povídky