Vyšel ven, aby zachránil svět
Pokud bychom chtěli vědět, co je to fantasy a trapně nahlédneme do Wikipedie, dozvíme se něco takového: „Fantasy je umělecký žánr založený především na užití magie či jiných nadpřirozených prvků, mimozemských technologií nebo nadměrně inteligentně vyvinuté, extrémně silné bytosti, často s vzezřením a chováním netypickým pro lidi.“ Tuhle definici bych označil za nijak zvlášť výmluvnou a navíc to není úplně TO, co bych ve fantasy vyhledával.
Fantasy literatura (filmy a tak vůbec) je pro někoho jen taková nevinná pohádka. Ne nic víc než příběh o hloupém Honzovi, který se stal králem (což je samo o sobě hloupost) nebo o drakovi, který si musel anorektické princezny plnit nádivkou, aby se vůbec najedl. Ale fakt to není jenom pohádka. Tenhle žánr k sobě dokáže připoutat početnou skupinu čtenářů, někdy až fanatiků (v kostýmech růžových koníčků), kteří se pak noří do tajů imaginárních světů a objevují jejich nejtajnější zákoutí. Já sice nepatřím mezi ty až-příliš-zaujaté jedince, ale přece jenom je v mé skromné knihovničce taková malá, fantasy záplava.
Dobře, trochu lžu. Žádnou knihovničku teď nemám a všechny knihy se mi válí po zemi. Ale pravdou zůstává, že na mé podlaze se nachází tolik zajímavých dobrodružství, že by to vystačilo na mnoho životů.
O čem to fantasy je?
Fantasy podle mě není o cizích zemích, není o magii, není o plechových rytířích a ani o tom, že vyvolávat nemrtvé není tak úplně dobrý nápad. Jako to všechno tam je … ale fantasy je hlavně o statečnosti, o jedinečnosti a o vzepření se osudu. Ne že by tohle v dobrodružných románech nebylo, ale tady mají postavy reálnou šanci něco opravdu změnit. Mohou velmi jednoduše vyjít ze své blátivé chatrče a zachránit svět.
Stačí si jen projít fantasy knihy, které jsem četl - Levá ruka boží - jde o osud světa, Impérium černé a zlaté - opět jde o osud světa, Zeměplocha - často jde o osud světa, Písně ledu a ohně - osud světa jak vyšitý či Trpaslíci, jejichž světu hrozí zánik. Samozřejmě nejde vždy o to jedno, to by asi byla pěkná nuda, ale je téměř pravidlem, že postavy mění historii universa, ve kterém žijí. Znamenají něco.
Fantasy je řád
Vezměme si takovou Osamělost prvočísel. Hádáš správně, že nejde o fantasy. Knížka trošku morbidní, ale krásná. Morbidně krásná. Kdybych měl nějak velmi rychle shrnout děj, tak je to o dvou lidech, co jsou až příliš blbý. Jenže, ať už na konci získají rozum nebo si zapnou plyn, na věci to nic nezmění. Kniha začne … skončí … a svět je pořád ten samí. Postavy nejsou nic víc, než víčko od Coly v oceánu.
Jen ve fantasy jde opravdu změnit svět. Je to vlastně takový druh náboženství, které dodává víru v neuvěřitelné zázraky a divy, před nimiž se zdá lidský život nicotný. Je tam neobyčejná odvaha postavit se mocným a silnějším a ještě navíc zvítězit. Kdo z vás tohle má?
Je tam i neobyčejný řád. Možná že ta veškerá magie vypadá na první pohled jako něco hrozně chaotické, ale ve skutečnosti musí mít jasná a pevná pravidla. Jinak by ostatně v každé knížce stálo: „Mág lusk prsty a prostě se to vyřešilo.“ A ty organizace, ti králové, ti lidé, ti všichni tam prostě nějak patří. Mají tam svoje místo, svou úlohu v minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Patří někam. A kdo by také měl námitky proti tomu někam patřit?