Všichni žijeme v jiném světě
Je tak jednoduché škatulkovat. Je jednoduché odsoudit ty, kterým nerozumíme, a kteří nehrají podle našich pravidel. Je jednoduché se dívat se jen svými zorničkami. Je jednoduché říct těm, které nechápeme, že žijí v jiném světě. Je to jednoduché a pravdivé.
Do mého světa nepatří hodně věcí. Neznám žádné muzikanty. Nechodím na festivaly. Neslavím úspěchy (či cokoliv) nadměrnou konzumací alkoholu (ani jakkoliv jinak). Nežiju fotbalem. Nedívám se na olympiádu. V autě sedím jednou za rok. Nepiju pivo.
Do mého světa ale patří jiné věci. Pěstuju bakterie různých druhů. Trávím hodně času běháním a cyklistikou. Píšu. Tvořím programy. Rád se směju věcem, které ostatní nechápou nebo považují za obyčejné. Miluju čtení o životě lidí ve středověku. Každý den se dívám, kolik jsem naspal. Mám prostě svůj svět.
Ty světy…
Když si to všechno zprůměrujeme, asi bude existovat něco jako „mainstream svět“, do kterého bude zapadat „větší polovina“ obyvatel této země. Jenže dává jí to právo označovat pejorativně všechny ostatní jako „jiné“? A házet je do škatulky podivínů, jejichž přítomnost není vítána, ale trpěna?
To není nějaké osočení mainstreamistů. Funguje to i naopak. Četl jsem názor od jednoho pána, že novoroční ohňostroj bylo jen vyhazování peněz, že jeho to nezajímá a nechápe, jak se někdo může dívat na bouchající se světla. Ty peníze se měli radši dát na opravu silnic.
Jenže takhle bychom mohli zkrouhnout veškerou kulturu. Pán by dal třeba místo ohňostroje přednost divadlu. Jenže v čem je divadlo lepší než ohňostroj? V ničem. Nejde to srovnávat. Oboje je vyjádřením nějakého tvůrčího ducha, jen jiným způsobem. Stejně tak nelze srovnávat světy dvou lidí. Není jeden lepší a druhý horší. Jsou jen … jiné.
Blázen, je to blázen!
Když jsem kámošce oznámil, že pojedu 1600 kilometrů na kole, prohlásila mě za blázna. Že to přece není normální a proč dělám takové věci. Inu, baví mě to. Je to můj svět. Tam dokážu najít svoji energii, tam mě to táhne. Užiju si tam tolik emocí, že jsem naživu víc, než kdykoliv jindy.
Já bych se stejně mohl divit jejím zájmům a hnát ji do Bohnic proto, že se účastní chlastacího večírku. Jenže, jak bych jí to mohl vyčítat, když jí to baví? Jak bych komukoliv mohl vyčítat, že se nesnaží zachraňovat svět a místo toho řve na fotbalovém utkání.
Každý se vyjadřujeme svým způsobem. Jde jen o to jedno – být sám sebou. A mít svůj jiný svět.