„V životě bude nepoužitelnej,“ říkali mi

Těžko říct, jestli za to může moje nehynoucí ego, že kdykoliv o mně někdo něco řekne, dobře si to pamatuji. A jak tak roky plynou, neustále se k tomu vracím. Možná proto, že asi nikdy nedokážu s jistotou říct, jak to vlastně je.
Mít dobré známky na základce je asi prokletí. Vašeho zaměstnavatele, či kohokoliv jiného, příliš zajímat nebudou, ale na mnoho let se zaškatulkujete do toho chytrého. Takový člověk sice všechno ví, ale vzato kol a kolem je úplně o hovně. Je to takový druh sociálního harakiri, které se ani nemusí páchat dobrovolně. Co jsem mohl dělat, když mi odpovědi na otázky prostě vyskakovaly v hlavě? Snažil jsem se, aby to nebylo moc vidět, takže jsem se nikdy nehlásil a vůbec, tvářil jsem se, že ani neexistuju. Co to ale bylo platné, když písemku jsem dostal stejně.
Každá veřejně vyhlášená známka byla dalším hřebíkem do škatule. Stačí mít výsledky na vyšší než průměrně úrovni a je z vás perpetuum mobile na:
- dodělávky úkolů
- půjčování poznámek
- opisování při písemkách
Těžit z neštěstí
Teprve na druhém stupni jsem se z toho naučil těžit a většinu svojí pomoci zpoplatnil. Ačkoliv jsou prý altruisté sexuálně přitažlivý, na základce to příliš nefunguje, takže mi komerční zaměření přišlo jasná volba. Šlo buď o převody nízkých částek, jídla nebo ochrany před případnými agresory. Když nad tím teď přemýšlím, byl jsem vlastně já ten zlý, kdo ostatním kradl svačiny.

Musím trochu litovat ty dnešní sociální vyvrhele, kteří musí odpovídat na všechny dotazy prakticky realtime a trénují si práci v call centru. Na druhou stranu, mohou vybírat studijní poplatek v bitcoinu či využívat další vymoženosti dnešní doby.
Přemýšlím ve slovech
Moje vzpomínky nebývají ani ucelené ani obrazové. Možná to je ten důvod, protože si nepamatuji obličeje a ani nemohu spočítat, kolik kamarádů jsem už se zdvihnutým nosem přehlédl. Nejhorší jsou ti, co mají strašně obyčejné tváře a vypadají jako každý druhý. I moje vzpomínky jsou jako krátké odstavce nebo útržky vět, kterým nedokážu přiřadit ani místo ani rok. Jsou to často nepodstatné detaily, na kterých lpím, ale které jsou pro ostatní stejně blízké jako japonská kultura.
Některé jsem už dávno zapomenul, vymazal ze světa, ale některé se mě už nikdy nepustí. Šli jsme z nějakého školního výletu nebo něčeho podobného a já si suverénně nesl v igelitovém pytlíku houby. Už ani nevím, zda jsem věděl, že po zapaření zjedovatí, ale dobře si vybavuji, že jeden spolužák to okomentoval: „Je sice chytrej, ale v životě nepoužitelnej.“ Nevím, jestli mě víc zasáhlo to, že to řekl nebo že to byla pravda.
V tu dobu, ani po mnoho dalších let jsem tomu nemohl rozporovat. Co jiného čekat od člověka, co si vystuduje gympl a udělá si bakaláře na ekonomce? To přece není někdo, kdo by měl plán a věděl, co dělá. Všechny tyhle stanice byly jen snahou vyhnout se dospělosti a vlastní odpovědnosti za život. Na střední i na výšce se totiž s vámi přes všechny varování pořád mazlí.
Tonu nebo plavu?
Dobrovolně bych se asi do Prahy nikdy nepřestěhoval. Myšlenka cizího prostředí, ve kterém se vůbec nevyznám, ve mně vyvolávala hrůzu a děs. Ty dva měsíce, které jsem strávil na kolejích, byly jedny z nejhorších v mém životě. Strašně jsem to tam nenáviděl. Ve vedlejším pokoji bydleli nějací dva svářeči, co si po nocích pouštěli porno. A jednou mi ukradli kečup.

Jak už to tak bývá, stěhoval jsem se kvůli holce. A po dvou měsících jsem zjistil, že jsem tam úplně sám. A být na všechno sám, je ta největší škola života.
Těžko říct, jak vypadá někdo, kdo je v životě použitelný. V jakých situacích se to projevuje? Přišlo mi, že můj test použitelnosti byl, jako by mě hodili do vody a zatímco se vyhýbat silným proudům, nohy mi masírovaly piraně. Pravda je taková, že se mnou není lehké pořízení. Někdy přestanu odpovídat na emaily, na lidi se tvářím všelijak a zařizování je pro mě horor. Takže vlastně ani nevím, jestli v té vodě tonu nebo plavu. Ale to už ke mně asi patří.

Tajemný Thomas – Dean Koontz
Tajemný Thomas je nejspíše první hororová kniha, kterou jsem kdy četl. Já jsem totiž člověk s přirozenými sklony se bát a s ještě přirozenějšími sklony se bát nerad. Přesto však jsem statečně vstoupil na tuto nezmapovanou půdu.
Zobrazit →

Český sen
Krátká povídka z blízké budoucnosti, která nám odhalí žhavou novinku ze světa reklamy. Nic není takové, jak by se nám mohlo zdát… nebo snad ano?
Zobrazit →
aves passeri: A já bych řekla, že u chytrých lidí, kteří se vždycky dobře a bez obtíží učili a měli ty dobré známky a tak, se prostě musí počítat s tím, že jsou do praktického (a opakuji “praktického”) života nepoužitelní . Prostě vědátoři. Každý zná ty vtípky. Ale já na tom nevidím nic špatného. Stačí si do party (životní dvojice) najít někoho, kdo tu praktickou stránku zastane a ty houby z toho igelitového pytlíku vyndá :-) A řeknu ti, ty ženy do praktického života použitelné, které doma drhnou záchody, perou, vaří a smýčí, si někdy postesknou, jak to mám zařízené. Nemám. Nic jsem si nezařizovala. Jen jsem prostě neschopná :-) Zase jsem schopná jiných věcí a manžel to oceňuje :-))
Michal Ozogán: O párech, co se navzájem doplňuji, se často mluví hezky, ale z vlastní zkušenosti vím, že to není úplně růžové. Rozdíly způsobují frustraci. Teď jsem ve fázi, že se špatné stránky spíše násobí a taky se to dá. Jde jen o to se tím nějak duchaplně prokousat. A navíc, nové zkušenosti pomáhají!
Fibian: Tak s tím se můžu docela ztotožnit. Ale moje nepoužitelnost byla poprvé patrná až po vystudování středoškolského studia. To mi bylo však málo, tak jsem šla na vejšku, kde jsem si vybrala taktéž velmi nepraktický obor, ačkoli mezi těmi humanitními je to asi jeden z nejpoužitelnějších. Můj pobyt na koleji byl asi větší zkušenost do života.
Jinak je tu taky osobní (nebo snad osobnostní?) nepoužitelnost, která je nezávislá na typu vzdělání, respektive tu byla dřív než moje nepoužitelnost získaná vystudovaným oborem. Ta vyplouvá na povrch až teď, když už nemůžu chodit do školy, protože na doktorát se mi nechce a všechno ostatní už mám hotový. A ten typ vzdělání je asi důsledkem týhle osobnostní nepoužitelnosti. Prostě se v ní musím utvrzovat.
Michal Ozogán: Mně vždycky přišlo zvláštní, najít si práci v oboru, co jsem vystudoval. Nic z toho, co jsem se učil ve škole, jsem zatím v zaměstnání nevyužil. A to jsem studoval bakaláře hned dva. Přijde to takové hrozně svazující dělat to, k čemu mě předurčilo vzdělání. Takže takové ty nepoužitelné školy tě vlastně předurčují, že si můžeš dělat, co chceš.
Radka Z.: Jo, tohle dobře znám. Celou základku, střední a bakaláře jsem byla tu chytrou, magistra už konečně flákám. O své nepoužitelnosti, nebo tedy konkrétně o nepraktičnosti do života, slýchám často bohužel od svého nejbližšího okolí, od rodiny. Jít na vysokou hodně pomohlo, konečně stovky kilometrů od domova, začala jsem být samostatnější a “praktičtější”, ale pořád jsem moc snílek. Zatím se toho hodlám držet a zkusit život po svém, tak uvidím, jestli to vyjde.
Jinak myslím, že v článku je spousta myšlenek a zkušeností, které by stály za rozvedení, tak jen do toho, ráda si přijdu počíst.
Michal Ozogán: Odstěhování se je skvělá věc. Není snadné ale dobré. Snílkovský je fajn věc, to si udrž. Jen musí být aspoň trochu rozumné.
Článků tohoto typu tu moc nemám, ale určitě rád napíšu nějaké rozšíření :)
Naoki-Keiko: No já celý život bojuji s tím, že se svým intelektem, preferencemi, vkusem, schopností se orientovat v dané situaci, jsem zařazována mezi opravdu nadprůměrné jedince, ale známkami jsem hluboko pod průměrem, kterého bych v takové situaci v jaké jsem řazena, měla dosahovat. Takže v závěru nepatřím do žádné ze skupin, které si společnost vymyslela. Tabulkově vlastně chytrá nejsem, ale abych se řadila mezi ty “méně chytré se špatnými známkami” na to jsem vlastně moc kultivovaná a inteligentní. Nom, co se mnou… to už si říkám pěkně dlouho.
Na druhou stranu jsem zásadová a boj s praktickým životem vedu docela úspěšně. Ale být tabulkově chytrý a vlastně nepraktický, to nikomu nezávidím a takových lidí znám taky dost. Musíš se s tím poprat.
Michal Ozogán: No … někdy v době kolem VŠ mi začali říkat, že se neznám, že jsem chytrý (a ne jen v neužitečném slova smyslu) a že to někam dotáhnu. A teď mám hrozný problém naplnit jejich očekávání. Obecně je myslím strašný problém, když si o tobě lidi něco myslí, ale vlastně nic neví. Myslím, že to dokáže člověk strašně moc ovlivnit.
Naoki-Keiko: Hodně to ovlivní, to je fakt. Ať už od tebe něco očekávají nebo naopak neočekávají vůbec nic a pak se najednou diví, že jim nezapadáš do jimi vymyšlených tabulek. Udělá to někdy fakt humbuk.
Katka: A přitom dost z toho, co jsi právě napsal, mi přišlo těžce použitelný… Ten úhel pohledu je tak zásadní ;-) Záleží, co člověk vnímá pod pojmem použitelnost. Je to víc o tom umění žít život tak, jak se ti momentálně servíruje se všema těma s*ačkama, no ne? … No jasně, houby v pytlíku jsou trága, ale kolikrát za rok sbíráš, potažmo jíš houby? Jinak jsi mne jako vždy skvěle pobavil ;-) Ď
Michal Ozogán: V Praze toho moc neroste, takže poslední dobu moc nesbírám :D A jak říkáš, je to jen úhel pohledu. Asi není tak důležitý ukazovat někomu vlastní použitelnost a být spíše jen tak happy.