Utíkající homoburger

Občas by měl člověk přestat přemýšlet a nezabývat se podřadnými věcmi. Například logikou či selským rozumem. Povídka „Utíkající homoburger“ vám tento šílený pohled nabídne, tak zamávejte přemýšlení a vrhněte se na to.

Je mi mizerně. Komu by taky nebylo, když celej svět je mizernej. A čím mi je mizerněji, tím i svět je mizernější. A právě dnes se mizernost celého světa radikálně prohloubila.

Sedím celý promočený na pláži neznámého, ale pravděpodobně karibského ostrůvku, s mým kamarádem Petrem, který tvoří pomocí štětce, jež setsakramentsky připomíná klacek, a plátna, jevící mnoho společných znaků s pískem, umělecká díla typu Kruh, Čtverec nebo, když jeho tvůrčí duch dosáhne úplného vrcholu, vznikne obraz jménem Čmáranice. To dělá vždycky, když má nějakej divnej pocit. Ostatně mám ho i já. Vždyť za posledních několik dní jsme si vybrali štěstí na několik let dopředu, ale ihned poté jsme to samé udělali se smůlou, a na dvakrát tak dlouho.

Jaké bylo naše prvotní nadšení, když naše jména byla vylosována v loterii. Ne sice žádný miliony, ale okružní cesta kolem světa není přece nic hrozného. Ba co víc, byla to přímo paráda. Když jsme opouštěli Ameriku bylo ještě všechno dobré. V letadle, kde jsme seděli první třídě, nás obsluhovala letuška a dodávala nám pravidelné dávky jídla i pití. Vše se změnilo v okamžiku, kdy se z neznáma objevili dva maskovaní muži a unesli letadlo, aby ho použili ke kdovíjakým účelům. To celé by samozřejmě nebylo až tak špatné. Malé dobrodružství se šťastným koncem by nikomu neuškodilo, ale tady byl bohužel závěr poněkud nejistý. Vůbec jsme nevěděli, co se děje, snad jen to, že jsme ve vzduchu. Letěli jsme. A hned poté slítli.

Nevím jak se to stalo ani proč se to stalo, ale s jistotou mohu říct, že letadlo se celkem rychle začalo přibližovat k zemi. Pád to byl velmi dramatický, to se musí uznat, ale přeci jen by ho poměrně velká skupinka lidí raději sledovala raději doma v televizi se svými oblíbenými filmovými hrdiny. Holt, člověk si nemůže vybírat. Letadlo sebou jednoduše trhlo a přešlo do nekontrolovaného pádu. Ozvalo se několik výstřelů a já měl pocit, že kolem mě proletěla čísi hlava. Lidé začali křičet a vřískat. To asi nedopadne dobře, pomyslel jsem si.

Moje tušení se stalo poloviční pravdou. Letadlo na něco tvrdě narazilo a rychle se začalo nořit do oceánu. Chvílí jsme si užívali ponorkový výlet a se zájmem pozorovali, jak se na nás zubí bílí žraloci a hladové piraně. Tlak vody se ale stal silnějším než okýnka letadla a brzy se celá ta mořská sebranka dostala dovnitř. Už si ani nepamatuju, jak jsem mezi vší tou havětí prokličkoval a vyplaval nahoru. Ale to je stejně jedno. Sedím tady na pustém ostrově a nevím co dál. Zachrání nás někdo?

„Petře?“ zeptal jsem se potichu, abych alespoň trochu narušil zdejší globální ticho.

„Hmm,“ znělo obzvláště dlouhé souvětí s pěti větami hlavními s ještě spoustou vět vedlejších, které bylo mým kámošem zkomprimováno do jednoho slova.

„Co teď?“

„Hmm.“

„Petře?“

„Hmm.“

„Děje se něco?“

„Ne,“ odpověděl Petr. Rozhodl jsem se, že mu za jeho první slova na ostrově nevěnují potlesk.

„Možná bychom mohli udělat něco s naší situací,“ snažil jsem se z něj vydobýt nějaký smysluplný nápad.

„Možná bysme se měli postarat o toho chlápka, co se u těch stromů cpe melounama,“ řekl Petr bez jakéhokoliv zabarvení tónu. Otočil jsem se a spatřil může. Cpal se. Velmi se cpal a možná i víc než to – strašně se cpal.

Jediným jeho oblečením byl kus hadru kolem pasu. Okolo zásob nejrůznějšího, exitického ovoce byly rozmístěny kůly s lidskými lebkami, ale z toho si, jak se zdálo, domorodec moc starostí nedělal a vesele se ládoval.

To na nás udělaly kůly velký dojem, ale ten hlad, ta touha po jídle, byla silnější. Podíval jsem se na Petra, on mi pohled opětoval. Myslí na totéž. Na oběd.

Postavili jsme se a rázným krokem vykročili k pralesu. Už si nás všiml, ale jak se zdálo, moc starostí mu to nedělalo. Pokračovali jsme, teď už trochu opatrněji, a domorodec nás konečně začal brát na vědomí. Vypadal docela vyděšeně. Došli jsme až k prvnímu kůlu s perfektně vyleštěnou lebkou a na chvíli se zastavili. Místní muž se na nás chvíli díval a pak … promluvil.

Samozřejmě jsem nerozuměl ani slovo. Musíme se nějak pokusit prorazit deseti metrovou železobetonovou jazykovou bariéru, která nás od sebe odděluje. Vzal jsem tedy pomeranč a pomocí složitých gestikulací se snažil zeptat, jestli si můžeme taky vzít. Opět promluvil a já opět neskutečnou shodou náhod nerozuměl. Domorodec pokrčil rameny na znamení, že vyčerpal všechny jemu známé možnosti dorozumívání, zapískal a už nám nevěnoval pozornost. Pustili jsme se tedy do jídla, kterého tady leželo požehnaně. Nedalo se sice řadit mezi ty nejčerstvější, ale našim skromným potřebám to postačilo.

Po chvíli, zrovna když jsem se pouštěl do mírně přezrálého banánu, se Petr na mě významně podíval: „Už asi vím, co tu dělá ten chlap.“

„Hmm,“ snažil jsem se ze sebe vydat nějaký zvuk a věnovat mezitím valnou většinu svých myšlenek jídlu.

„Občas se mrknu do nějaký knížky a..“

„Zkrať to,“ zarazil jsem včas jeho nadcházející monolog, který by se pravděpodobně neřadil do kategorie desetisekundových.

„Ten chlap je vlastně maso,“ řekl Petr významně.

„Tak to asi musela být učebnice přírodopisu, že jo,“ řekl jsem a daroval svému kamarádovi jeden ze svých úšklebků.

„Mno, já spíš myslel,“ začal mluvit Petr a zachoval své řeči vážnost. „Jako maso pro jiný, pro lidi.“

Nastalo krátké ticho, přerušováno jen mlaskáním domorodce. Zamyslel jsem se nad tímto výrokem. Petr zazářil úsměvem, protože věděl, že má navrch.

„Ehm, můžeš mi zopakovat ty poslední dvě slova?“ zeptal jsem se opatrně. Jak se zdálo, mému kamarádu jeho nadřazená pozice svědčí a tak mi s potěšením oznámil: „Samozřejmě, ty dvě slova zněly – pro lidi.“

„Maso? Pro lidi?“

„Ano.“

„Jako kanibalové?“ zkusil jsem.

„Ano.“

„A ehm, proč jsme ještě tady?“

„A kam chceš jako jít?“

„Někam hodně daleko.“

„Myslíš daleko před tím velice, ale opravdu velice rozzuřeným davem s velmi, ale opravdu velmi ostrými kopími a několika praky obdařenými neobvykle velkými kameny?“ zněl Petrův klidný, ale naprosto vyčerpávající proslov.

Na chvíli jsem se otočil, ale nevydržel jsem to a hned zase hlavu odvrátil. Další pokus už byl úspěšnější a jedno promnutí očí dokázalo, že onen velice nebezpečný a rozzuřený dav tam opravdu je, a že to není žádná tropická fatamorgána. Za takové dvě minuty by už nás mohli stahovat z kůže a máčet v sójové omáčce.

Z jejich křiku, který začal doléhat až ke mně, bylo patrné, že se nás nechystají uvítat v diplomatickém duchu. Petr do mě několikrát dloubl prstem a řekl: „Co takhle utíkat?“

No, nebyl to tak špatný nápad, to se musí uznat. Něco mi však říkalo, že bych měl dělat ještě něco jiného. Nějakou boží vůli. Svou občanskou povinnost. Podíval jsem se na domorodce, který byl nejspíš také kanibal. Kolik měl už takových chutným večeří a nakonec sám skončí na pekáči. Jednoduše přírodní výběr – měkcí a šťavnatí lidé zde nemají šanci. Rozhodl jsem se vzbouřit proti přírodě a zachránit toho nebohého muže, který si jistě smrt v hrnci nezaslouží.

„Petře?“

„Ano,“ řekl trochu zděšeně, protože vytušil, že chci udělat nějakou pitomost.

„Zachraňme toho muže.“ Kanibal mezitím spokojeně dlabal svůj kokos a nenechal se rozptylovat vnějšími vlivy. Podíval jsem se na Petra a ten pochopil, že není úniku. Kývl jsem směrem k domorodci a oba jsme ho chytli za ramena.

„Budeš muset s námi chlapče,“ sdělil jsem svůj plánu nechápajícímu kanibalovi, který na nás začal vrhat zděšené pohledy a smutně se podíval na nádoby s ovocem. Asi něco tušil.

Dav, jehož zuřivost a tedy i rychlost byla díky únosu večeře několikrát znásobena, právě běžel poslední strmý výstup. Blížil se.

„Myslím, že je načase vzít nohy na ramena,“ řekl jsem a Petr opravdu dal dolní končetiny kanibala na svá ramena. Musel jsem tedy ještě dodat: „Myšleno obrazně.“

Už jsme tedy na nic nečekali, vzali domorodce, který začal pomalu mávat svému pohoštění a začali běžet.

Scéna to byla opravdu výtečná. Náš zajatec se začal vrtět tak, že jsme ho nemohli udržet, několikrát se blíže seznámil s kameny, což se mu zrovna nelíbilo, ale, co bylo horší, kanibalové nás díky tomu doháněli. Když nám počtvrté předvedl, jak umí padat, rozhodli jsme se, že budeme do něj jednoduše kopat tak dlouho, dokud nedostane rozum. Naštěstí to fungovalo skvěle a domorodec běžet sám od sebe.

Dav za námi začal pomalu klopýtat a někteří členové to dokonce vzdávali a padali do písku. Náš přítel občas ze sebe vydal ještě nějaké to písknutí, ale pár kopanců ho dokonale utišilo. Hluk davu pomalu utichal, byli jsme z toho venku. Jaké bylo naše překvapení, když se před námi objevily posily. Asi dvacet hrůzostrašně vypadajících kanibalů nám věnovalo svůj pekelně černý úsměv, na kterém bylo vidět, že nikdy neslyšeli, co to je Orbit White.

Otočili jsme se o sto osmdesát stupňů a zjistili, že tam stojí stejný počet bojovníků se stejnou neznalostí zubních past. Jediná cesta vedla pralesem. Na nic jsme nečekali a ihned vběhli do spleti houští, kde jsme se nějaký čas prodírali. Když hlasy lovců začali utichat, poskytla nám úkryt jedna z malých jeskyní. Snažili jsme se být zticha, jak jen to šlo a vrhali na sebe nervózní pohledy. V té chvíli mě snad samotné nebe obdařilo dodatečnou dávkou štěstí a já včas zpozoroval, jak se domorodec nadechuje k pronikavému a jistě i hlasitému písknutí. Rychle jsem mu přimáčkl ruku k otvoru, kterým chtěl svůj zvuk odevzdat světu, aby ze sebe nevydal ani hlásku.

„Co s ním?“ zeptal se Petr potichu, aby nás nikdo neslyšel. „Jestli se mu to jednou podaří, bude s námi konec.“

„Můžem mu dát roubík nebo tak něco.“

„Ale nemůžem ho držet věčně, protože jednou stejně uteče.“

Brzy byla započata naše milá diskuse na téma co s ním. Padali opravdu skvělé nápady typu – vyzkoušíme jestli umí plavat nebo jak se asi dělá operace hlasivek. Nakonec se ale žádný z nápadů neujal a tak se problém vyřešil sám.

Kanibal, který mě už nějakou tu chvíli oblizoval ruku a nenápadně si ji trošku okořenil, se do mě zakousl silou dravce. Byl jsem rád, že mi ruka zůstala vcelku a žádný kus nechyběl ani nepřebýval. Výkřik, který se ze mě vydral, byl opravdu úchvatný a mnohokrát silnější než následující pískot našeho domorodého přítele.

Instinktivně vyletěla moje noha, zasáhla kanibala přímo mezi zuby a málem ho poslala do věčných lovišť, i když v jeho případě by to byla věčná jídelna s nekonečnou zásobou homo-burgerů. Každopádně vyplivl několik zubů a svalil se na zem.

Co nejrychleji jsme vyběhli z jeskyně a ihned pohlédli do tváře velice hladového kanibala, který se nám postavil to cesty. Chvíli jsme byli všichni tři zaskočeni touto událostí, ale jakmile dorazila myšlenka z mozku k pohybovému ústrojí, nastala zběsilá honička. Milovník dobrodružných filmů by řekl brilantní akce. Lidé v hustém pralese do sebe naráželi, padali a křičeli nadávky v několika světových jazycích. Mezitím jim nad hlavami létaly opice, šípy a občas vzduchem prosvištělo i kopí, které se neškodně zabodlo do stromu.

Všichni byli zmatení a nevěděli kam dřív skočit. Nakonec celá tahle veselá společnost dorazila na skalnatý vrcholek. První jsme se tam octli my dva. Nebylo odsud úniku. Mohli jsme vybrat mezi pomalým vařením v hrnci nebo rychlým a také jistě rovněž velmi bolestivým pádem z několika desítek metrů na vcelku pevně vypadající skálu.

Mé myšlenkové pochody zrychlovaly. Do všech částí mozku byla dopravena myšlenka: 'Co teď?' Odpověď však nebyla k nalezení.

„Podívej se na tu bednu,“ řekl v tom okamžiku Petr a tato věta rozhodla o našem osudu. Někdo tam nahoře nám musel věnovat zářivý úsměv. Ta dřevěná krabice byla naší jedinou šancí, jak se nevykoupat v grilovací omáčce. V mžiku jsme k ní přistoupili a zkusili ji otevřít násilím. Nešlo to a my byli v koncích.

Jenže náhle my hlavou prolítlo staré přísloví. Když něco nemůžeš udělat násilím, udělejte to ještě větším násilím. Tato slova nám dodala sílu do další bitvy s obrněnou bednou. Po použití několika ostrých kamenů nám přestala klást odpor a my mohli vyrabovat obsah. Byla plná párků s prošlou záruční lhůtou. Řev davu sílil.

„Co teď?“ otázal se Petr čekaje na nějaký můj úžasný nápad. A ten přišel. Zrovna v okamžiku, kdy k nám přiběhl první kanibal jsem se otočil a s úsměvem na tváři řekl: „Páreček pánové?“

A tak jsme se sblížili. Veškeré jazykové a kulturní bariéry padly, když jsme spolu sedli k ohni a společně pojídali ty úžasné masové výrobky. Lidština je možná dobrá, ale po čase už vás přejde chuť. My měli v té chvíli štěstí, protože se zde prakticky nic jiného nejedlo. Společně jsme hodovali až do časného rána a bavili se jako staří přátelé. Nicméně tenčící se zásoby párků nás nenechaly klidnými. Dříve nebo později se budou muset vrátit ke své původní stravě.

Štěstí ale dalšího rána ukázalo, že nám stále má co dlužit. Na obzoru se totiž objevila loď, která se stala naší propustkou domů. Museli jsme se s domorodci rozloučit a ani jedno oko nezůstalo suché. Zda to bylo kvůli tomu, že odcházíme my nebo jídlo, to už nevím. Ještě ten den nás ale museli proklínat. Prohnilé párky začaly dělat v žaludku své a z plavby v zaoceánském parníku se stal pobyt v jedné místnůstce s odpornými výpary. Kanibalové svůj ostrov taky pěkně pohnojili.

21. listopadu 2010 | #Povídky