Závody

V Gápelu nás spalo snad 10 a s úderem šesté hodiny jsme se vydali překonávat další mílařské kilometry. Ráno bylo chladno, jen okolo 10 °C, a navíc jsme prvních 20 minut jen sjížděli dolů po asfaltce. Horké letní počasí se vytratilo.

Budík nastavoval Jarda a ráno jsem se několik minut divil, co to tam sakra hraje. Spal jsem jako zabitý a vůbec mi nedocházelo, kde to jsem a co mě čeká. Další dny jsem si na tenhle budíček zvykl. Slezli jsme dolů z rozhledny a kozí stezkou pokračovali do Liptovského Jána.

Jako vždy jsem toho první den závodu moc nenaspal a vzbudil se už v pět. Honza Kopka (164) si akorát objednával snídani a já marně zkoušel na tu půlhodinu ještě zabrat. Protože jsem ale nebyl patřičně unavený, vyštrachal jsem se ze spacáku.

Uplynul další dvoj rok a já se opět vypravil na nejdivočejší závod v československé kotlině – 1000 Miles Adventure. Letos jsem to chtěl pojmout úplně jinak než předchozí dva ročníky, které jsem absolvoval. Už mi nešlo jen o pouhé dojetí do cíle. Toužil jsem překonal svůj čas o několik dnů a tomu musela předcházet potřebná příprava.

Zatímco do Lednice jsem cestoval přes půl republiky, Karlštejn mám prakticky za barákem. Strategické umístění přilákalo velké množství „Pražáků“ a startovní listina byla zaplněná k prasknutí. Závod tentokrát sliboval nejen lesy, ale i slušné převýšení. Na stoupací výzvu jsem se nesnažil připravit kopcovitými tréninky, ale psychickou sugescí, že to nějak dám.

Prach. Polňačky. Rychlost. A víc prachu. Takový byl půlmaratón v Lednici. Naposledy jsem tuhle vzdálenost běžel před čtyřmi lety. V té době jsem ji považoval za monstrózní a na její pokoření jsem mobilizoval všechny síly. Co jsem ale startoval na Jizerské padesátce, ztratil jsem respekt. Už to není boj o přežití, ale boj o rychlost.

Lyžařský závod Jizerskou padesátku zná snad každý. Aspoň si to myslím, protože o něm ví i takový běžkařský neznaboh jako jsem já. Jelikož mi pojíždění na dvou prknech připnutých k nohám přijde jako nebezpečná zábava, zvolil jsem raději letní verzi závodu. Slavnou padesátku jsem si chtěl zaběhnout a zařadit se do nepočetného klubu ultramaratónců.

Běh přes ty tydýty patří mezi jarní závody. Bohužel se ukázalo, že vhodná obuv musela být vybavena hřeby proti klouzání. Ty tři kopečky pokryté ledem se mnou zápasily tak urputně, že v nevinném kruhu běžců padlo pár vulgarit. Ale nestyděl jsem se za to. Byla za to zodpovědná příroda!

Takhle daleko už snad nikdo nekončí, ne? Měl jsem to za pár. Překonal jsem všechny nástrahy a vytrval ve svém úsilí. Dnes měl být všemu konec. Do cíle mi zbývalo 140 kilometrů.

S každým dalším dnem ve mně rostl pocit, že už to chci jen dojet. Pomalu jsem přestával vnímat kudy jedu a bylo stále těžší bojovat proti kopcům. Není to žádný med se třináctý den trmácet po tak špatných cestách, že jsem tam nepotkával nikoho jiného než šílence.