Michal Ozogán Blog exjedničkáře bez vyhlídky na praktický život
Michal Ozogán

Sociální sítě budují závislost na uznání druhých

Sociální sítě budují závislost na uznání druhých

Publikováno 15.04.2018 Publikováno Zamyšlení Počet komentářů 5

Závislostí je tolik druhů, až z toho mrazí. Ranní dávka kofeinu je téměř společenskou povinností. Lidé se hrdě bijí do prsou, že na svou potřebu jsou náležitě hrdí a uznávají, že bez ní nemohou existovat. O to horší jsou závislosti jen v rovině psychické, které na první pohled nelze tak jednoduše prokouknout.

Buďme k sobě upřímní. Když dáme něco na sociální sítě, očekáváme reakci. V případě otázky to je odpověď, v případě výkřiku do tmy to je soucitné likování. Čím víc srdíček přistane na našem profilu, tím více měkneme dojetím a oddáváme endofinovému šimrání v našem mozku. My si dali práci s příspěvkem a uživatel nás odměňuje tapováním.

Je to jako vztah člověka a koně, akorát cukřík drží v ruce čtenář. Sociální aplikace to ještě umocňují tím, že o všem nás v reálném času spravují. Kdykoliv se něco šustne ohledně našeho obsahu, telefon se roztáčí a neposednou vibrací nás informuje, že si pro nás přichystal malou odměnu. A pokud zarytě mlčí, je to trest nejvyšší.

Opravdu je to problém?

Uznání je krásná věc. Pocit uspokojení přijde vždy, když se k nám někdo nenápadně natočí, poplácá po ramenou a šeptne: „Dobrá práce.“  Bráno čistě hypoteticky – nemám rád, když mě někdo plácá po ramenou.

To je jádro závislosti. Každá nám dává něco dobrého. Ale jen v krátkodobém hledisku … ale žijeme okamžikem, ne? Pamatujete si, co všechno jste likovali včera?

Ono by se mohlo zdát, že to žádný problém není. Tak se občas podívám na notifikaci, kdo mi dal like a zkontroluji, kdo všechno se podíval na moji story. O nic přece nejde. A v tom je kouzlo závislosti. Vetře se do života tak lehce a nenápadně a její následné odstranění je stejně nemožné, jako si kompletně smazat profil na Facebooku.

Jak z toho ven

Zakročit jsem musel kvůli sobě. Cítil jsem, že to přeháním a to ustavičné vibrační vyrušování mě jen odvádí od práce.

Vypnul jsem si prakticky všechny notifikace Twitteru a Facebooku. Nechal jsem si jen ty, které vyžadují nějakou interakci – když mi někdo na něco odpoví. Jejich počet je malý, takže o vyrušování moc nemůže být řeč. Myslím, že není třeba vypínat úplně všechno, stačí najít správnou míru.

Nejideálnější by byla ještě možnost seskupovat notifikace a posílat je pouze jednou za hodinu, ale toto nastavení jsem nenašel.

U Facebooku jsem si vypnul notifikace všechny a reaguji na něm prakticky jen přes počítač.

Notifikace ale nebyly to jediné, co jsem musel změnit. Musel jsem přestat chodit přímo na weby sociálních sítí a nevyžívat se v tom notifikačním čísle nahoře. A to není jednoduché.


Komentáře
  1. myší královna

    myší královna: Taky jsem si zakázala notifikace.
    Mrzí mě, že mám větší odezvu na FB, než na blogu.

    1. Michal Ozogán

      Michal Ozogán: Myšleno větší odezvu na krátké statusy než dlouhé články? Bohužel to je tak. Čím delší obsah, tím méně lidí ochotno investovat svůj čas.

  2. Teri Jans

    Teri Jans: To je zvláštní, ne, že čím delší obsah, tím to lidi méně komentují. Mně je třeba úplně jedno, jestli je článek delší, nebo kratší, takových 1000 slov zvládnu, ale líbí se mi, když je to proloženo obrázky. Je sice fakt, že lidi “socky” sjíždí v MHD, ve frontě na oběd atd., ale když třeba mě něco zajímá, tak si to zkrátka dočtu a okomentuju.

    1. Michal Ozogán

      Michal Ozogán: Ona délka je jen jedna proměnná, která hraje velkou roli. Pod něčím kontroverzním se objeví mnohem více komentářů, i kdyby si lidi přečetli jen nadpis …

      Třeba na Twitteru, kde je jeden post cirka na 200 znaků přečtu příspěvku od x lidí hodně rychle. U blogového článku si vybírám, jestli si ho vůbec přečtu a sleduji tam i mnohem méně lidí. Čtu i dlouhé články, pokud mě zajímají, ale jejich počet je prostě menší než statusů.

  3. Teri Jans

    Teri Jans: To je fakt, kontroverze táhne.

Přidejte svůj komentář

 


Nepřehlédněte Jak jsem podruhé reklamoval Fitbit Charge HR

Jak jsem podruhé reklamoval Fitbit Charge HR

Nesnáším reklamace. Domáhání se svých práv bývá nesmírně dlouhá, vyčerpávající záležitost, která akorát pocuchá nervy a ne vždy končí šťastně. Ani já jsem nečekal takových peripetií při reklamaci Fitbitu.

Zobrazit →

Až do pátého? Epický souboj mezi výtahem a schody.

Až do pátého? Epický souboj mezi výtahem a schody.

Možná, že páté patro v New Yorku není nic moc. Jenže já nejsem měšťák, ani maloměšťák, ale vesničák. Dokonce ani naše základní škola neměla tolik pater, pokud si dobře vzpomínám. A tak, když už jsem se tu v oblacích zabydlel, mohu nosit frňák pěkně nahoře.

Zobrazit →


Sledujte mě

Odebírejte nové články