Rozhovor s Jitkou Ládrovou

Mým třetím rozhovorovým zářezem se stala Jitka Ládrová píšící blog Textařky.

Mým třetím rozhovorovým zářezem se stala Jitka Ládrová píšící blog Textařky. Opět se tak dostáváme do světa literatury a knížek. Dozvíte se o jejích ambicích a chystané knížce, která se snad objeví na pultech dobrých knihkupců.

Mohla by ses podělit o nějaké osobní informace? Kdo jsi, odkud jsi, co tě zajímá a jak ses dostala ke svému blogu?

Jsem asi jako každý. Mám své dobré a své špatné stránky a jako většina z nás o těch špatných mluvím nerada. Miluju filosofii, a to si myslím, že se i hodně odráží na mé umělecké tvorbě. Například mám sbírku vlastních citátů, kterými jsem proložila jednotlivé pasáže své v lednu dokončené knihy. Zajímavé myšlenky jsou kořením našeho života, a proto jsem si řekla: „Proč by nemohly ochutit i mé dílo?“

Má knížka se jmenuje Pláč bezejmenné a jedna z jejích myšlenek je, že člověk nepotřebuje znát jméno, aby věděl, kdo doopravdy je. Ani já si na to moc nepotrpím, ale abych ti odpověděla na tvou otázku, tak mé jméno je Jitka Ládrová a jsem z Jablonce nad Nisou. Míst, kde se ale cítím jako doma, je víc, ať už je to u tatínka v Praze či u bratránka v Uherském Hradišti.

Nějak jsem se rozepsala, jak už je mým zvykem, tak abych přešla konečně k tomu mému blogu. Ten patří k těm mladším na netu. Dlouho jsem si psala jen tak sama pro sebe, jak se tak říká „do šuplíku“. Ale velmi mě motivuje vidět za sebou nějaký kus práce. Můžete napsat ten nejkrásnější text, ale pokud nespatří světlo světa, jako by vůbec neexistoval. Možná ty mé nebudou těmi nejdokonalejšími, ale vdechnutí jim života byla rozhodně věc, která jim velice prospěla. Bez zpětné vazby od čtenářů se nikdo z nás začínajících spisovatelů nemůže rozvíjet dál.

Týká se tvůj blog hlavně napsané knihy? Můžeš nám o ní říct nějaké podrobnosti?

Převážně ano. Asi je to tím, že celý můj život se teď točí kolem ní. Možná někdy až trochu přehnaně, ale kniha je prostě pro spisovatele něco jako dítě. A co by to byl za rodiče, kdyby se o něj s veškerou láskou nestaral?

Momentálně jsem ve fázi revizí a hledání nakladatele. Obojí by se dalo přirovnat k peklu. Psaní mě nanejvýš baví, ale opravy a škrty v rukopisu jsou velice nudná (i když tak moc důležitá) záležitost.

No to by byla momentální situace a teď ještě ke knize samotné a o tom, o čem vlastně je.

Jak jsem naznačila, tak je to dílo lehce filosofické. Na druhou stranu ale pokud filosofii nemáte rádi, tak ji tam ani neobjevíte. Vše je tam podáno dějově a tak nějak mimoděk. Kdo chce, tak si to tam najde, kdo ne tak to přejde a může se soustředit na pro něj poutavější části.

Pláč bezejmenné je první díl plánované trilogie. Žánrově spadá do fantasy, nebo možná lépe do románu s fantasy prvky. Svět, do kterého vás ale kniha pohltí, hodně odráží ten náš. Jsou tam různé charaktery lidí, náboženství, boj o moc.

Zápletka je zpočátku hodně jednoduchá. Domluvený sňatek, mocný náčelník, proti jehož rozhodnutí jít se rovná vlastnoručně podepsanému rozsudku smrti, proroctví Bohů o člověku vyvoleném usednout po jejich boku. Jak ale může být každému jasné, tak jednoduché, jak se to na začátku může zdát, to rozhodně nebude. Takže se jednoznačně máte na co těšit.

Jak probíhá hledání nakladatele? Je to takové, jaké sis to představovala?

Vůbec ne. Myslím, že tím slovem peklo jsem to hodně naznačila. Zatím jsem zkoušela oslovit tři větší nakladatelství, kde jsem sice ve skrytu duše v úspěch doufala, ale rozhodně jsem ho nečekala. Nejvíc mě asi ubíjí ta doba mezi odesláním rukopisu a jejich odpovědí. Z těch tří od 30. ledna odpověděla jen dvě. Jedno, že nespadám do edičního plánu a druhé, že vůbec rukopisy momentálně nepřijímají. Něco takového mi mohli napsat hned a ne čekat víc jak měsíc. Nicméně to je prostě realita. Vítejte ve světě našich nakladatelství!

Jak moc jsi se v příběhu inspirovala reálným světem? Máš tam třeba postavu, která by byla tvým imaginárním já?

Reálný život mě v určitých částech inspiroval opravdu hodně. Lidé, kteří mě znají osobně a se kterými jsem některé z těch použitých zážitků prožila, to poznají. A mé já coby nějaká z postav? Ano, to tam najdete také. Mám takový pocit, že to dělá většina začínajících autorů, pomáhá to lépe se sžít s postavami. Alespoň ze začátku. Ale více či méně pak na konci jsou všechny vámi. Prsty by mi na to nestačily, abych například spočítala, kolikrát se mi o knize a mých postavách zdálo. Postupně se stávají vašimi dobrými přáteli. Trávíte s nimi tolik času, že to snad ani jinak nejde.

Co si myslíš o blogování jako takovém? Je to dobrá věc? Co myslíš, že ti přináší?

Je to určitě způsob, jakým se dá vyjádřit. Těžké ale je, jak dát potom o vašem úsilí vědět světu. Asi si nedovedu představit, že bych si to vedla jen tak sama pro sebe a pár přátel, jako to dělají někteří lidé, které znám. Je těžké odlišit se a poskytnout něco, co nevymyslel nikdo před vámi, a tím zaujmout širší okolí. A i když se vám to podaří, nikdo vám nezaručí, že si vás ten, komu by se to mohlo líbit, doopravdy všimne. Peníze na nějakou propagaci má asi málokterý bloger a dostat se na vyšší místa ve vyhledávačích není jen tak.

Jinými slovy - ano, myslím si, že je to dobrá věc, když víte jak na to. Pro mě osobně je to pak určitá výzva. V dnešní době nejde jen o to dobře psát, ale umět to i správně nabídnout a podat. Dá se tím hodně naučit, ať už o „marketingu“ kolem toho, či o lidech obecně. Není to žádná teorie, ale čistě praktická věc. Myslím si, že ty zkušenosti se mi jednoho dne budou určitě hodit.

Čtou tvůj blog blízcí přátelé nebo spíše lidé tobě neznámí? Netoužila jsi někdy si vést blog anonymně?

Řekla bych, že to bude tak půl na půl, ale přesná čísla neznám. Většina návštěvníků chodí na blog přes odkazy z mé „fanouškovské“ stránky na facebooku, kde všechny příspěvky sdílím, aby jim nic neuniklo. Musím ale říct, že asi nejvíc zpětné vazby mi poskytují ti, jejichž jména jsem poznala až právě díky jejich komentářům. Ta komunikace se čtenářem je pro mě hodně důležitá a jsem za takové lidi ráda. Díky diskuzím s nimi by se dalo říct, že jsem prostřednictvím blogu dokonce našla nové přátele.

Co se týče té anonymity, tak své jisté kouzlo to má. Ale já si (do té míry, do které to po internetu jde) potrpím na co možná nejosobnější přístup. A k němu mi vystupování pod nějakou přezdívkou, či uměleckým jménem chcete-li, zkrátka tolik nesedí.

V úvodu jsi zmiňovala, že máš sbírku vlastních citátů, můžeš nějaký vybrat na závěr našeho rozhovoru?

Velice ráda. Ale ještě před tím bych ráda poděkovala tobě za rozhovor a těm, kteří to dočetli až sem, za jejich vytrvalost :-).

A teď tedy k tomu citátu na rozloučenou. Dovolím si uvést jeden z mých nejoblíbenějších. Zatím jsem si ho nechávala jen pro sebe jako myšlenku do knížky, takže tohle bude taková jeho veřejná premiéra.

„Podělit se o břímě, které v sobě nosíme, neznamená, že bude lehčí. To se pouze my staneme silnějšími o poznání, že na to nejsme sami.“

Díky za rozhovor, přeji ti, ať najdeš ochotného nakladatele, který vydá tvou knihu.

Pokud chcete Jitku podpořit, přečtěte si články a ukázkové kapitoly z knížky na blogu Textařky. Nejnovější informace z tvorby se dozvíte i na sociálních sítích a to Facebooku, Twitteru i Google+.

26. března 2012