Římské dobrodružství #6 Všude dobře, doma nejlíp
Poslední část vizity v Římě. Do pár památek jsme se narvali zadarmo a dokonce navštívili nějaký vyschlý park. A pak už konečně domůůůůů. Stačí přežít Wizzair let.
Vstupy do některých památek stojí majlant. Hlavně Vatikánská muzea rejžují opravdu hodně peněz. Církev nějak musí pokrýt výpadek z desátků... U některých vstupů existuje snížená cena, pokud je vám 26 a méně a jste občany Evropské unie. Hurray.
Existují rovněž dva významné dny, kdy se neplatí nic! První neděli v měsíci je zadarmo vstupné do muzeí a do archeologických nalezišť (Koloseum, Forum Romanum, ...), které zřizuje stát. Naopak poslední neděli v měsíci je zdarma vstup do Vatikánských muzeí. Tam bych ovšem očekával mega obří hyper fronty.
Andělský hrad
Jelikož byl Andělský hrad zrovna zdarma, šli jsme se podívat přímo do něj. Původně se stavěl jako mauzoleum, ale nakonec se z něj stala papežská pevnost. Na ochozech jsou ještě teď vystaveny děla a katapulty a uvnitř se dá najít pár dobových zbraní. Nejde ale o rozsáhlou sbírku.
Spíše než hrad mi to připomínalo bludiště, takže jsme se motali ve strmých chodbách, různých malých nádvořích a kruhových ochozech. V jedné místnosti seděl pán, který hrdelním hlasem na všechny pokřikoval: „No selfie stick.“ Tam, kde seděla paní, byla výtka mnohem umírněnější. Byl jsem ale rád, že mě tam nikdo selfie tyčí neohrožoval.
Nahoře se nachází velmi útulná restaurace, která je ukrytá v malém ráji popínavých rostlin. A když se vyšplháte až na vrchol, čeká vás výhled na Tiberu a vůbec celý Řím.
Diokleciánovy lázně
V rámci free muzeí jsme ještě navštívili Diokleciánovy lázně. Ty jsou plné hlavně antických soch, tabulek a dalších artefaktů. Dokonce jsme si tam vybrali vanu, kterou bychom chtěli do koupelky. Bude stát asi tak milion euro.
V areálu je několik hezkých parků, kde se dá posadit a nechat odpočinou nohy od toho postávání v muzeu. Tu pomalou chůzi opravdu nesnáším. Bolí z ní chodidla mnohem víc, než z mého klasického rychlo-pohybu. S tím bychom si toho ovšem mnoho neprohlédli.
Zeleň nezeleň
Přišlo mi, že v Římě je prakticky nula zeleně. Jasně, jsou tam ty subtropické stromy, ale ty působí vyschlým dojmem. Možná jsme jen chodili na špatná nebo neznali ta správná zákoutí. Pravdou je, že jednou jsme vešli omylem do nějakého vnitrobloku, kde bylo hezké posezení i s fontánou. A jeden pán tam seděl na lavičce, mračil se a tvářil se, že mu to všechno patří.
Abychom si té zelené užili víc, vydali jsme se k Vile Borghese, která měla být obklopená parkem. Úplně jsem nepochopil to názvosloví, ale zdá se, že tam žádná taková vila není a že se tak jmenuje ten park.
Tak či tak, mnoho zeleně tam stejně nebylo. Tráva už umřela a stačilo, aby se trochu zvedl vítr a už na vás letěla malá prašná bouře. Ani vyšťát za křoví se nedalo, protože křoví je v Římě nedostatkové zboží. Oba jsme tak šťali za stromy. (Když se teď dívám na fotky, vypadají zeleně, ale věřte mi, je to jen fotkový feeling)
Přesto to nebyla úplně marná návštěva. Narazili jsme totiž na malý rybník, uprostřed kterého stála krásná antická svatyně. Lidé tam jezdili na pramicích a krmili ozdobné kačky. Chvíli jsme tam poseděli. Asi padesát lidí tam hrálo pokémony... nebo něco na ten styl.
Saky paky
A to je všechno. Za týden jsme toho viděli opravdu hodně a poslední den jsme byli rádi, že už jedeme domů. Ven z toho horka, z chaosu a z odpadků.
Parisův přístup k vyklizení pokoje se mi velice líbil. Řekl nám: „Klíče nechte na stole.“ Tak jsme si sbalili svoje saky paky a prostě odešli. Později jsem od něj na Aibnb dostal výmluvné hodnocení: „OK“. To myslím skvěle vystihuje jeho úroveň angličtiny.
Na letiště nás odvezl autobus. Tam začalo naše odletové trápení. Ciampino je oproti Ruzyni takové letišťátko a když se tam stojí fronta, je přes celou halu. Místo k sezení jsme museli pracně hledat, a když jsem nechal na sedadle flašku, že - tady sedím já - někdo mi ten flek stejně zabral.
Nakonec se nám podařilo zabrat sedadla přesně vedle gatu, odkud jsme měli odlétat. Jakmile se tam začal soustřeďovat dav, vykročili jsme. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že čekáme na let do Manchesteru. Oni to změnili! Na naše letadlo byla už kilometrová fronta někde jinde a my se museli postavit až dozadu.
Byli jsme rádi, že se měření zavazadel opět nekonalo. Viděli jsme jednoho pána, jak se tam neúprosně pokouší narvat kufr, který je prostě větší.
Let proběhl v klidu, žádné turbulence. Ani mi tam nebylo tak nepříjemně jako minule, takže jsem si četl. Po příletu do Prahy jsme málem zmrzl. Nechápal jsem, jak tu může být v létě taková zima. A obdivoval jsem ten čistý autobus, to čisté metro a vůbec. Byl jsem rád, že jsem doma.
A pak zbývalo jen odemknout a zjistil, jak ten týden přežily moje rostliny...
...
Nějaké další fotky z cesty můžete najít na našich Instagramech - Fabulatorcz a Ussurij. Určitě to není naše poslední cesta, takže když dáte follow, objeví se tam v budoucnu i fotky z dalších zemí. Možná. Asi. A na závěr ještě několik fotek jen tak do kopy.
