Římské dobrodružství #5 Děvka za papírovou zdí

Už se blížíme ke konci našeho dobrodružství. Dnes to bude o našem společném soužití na bytě, kde nechyběla půlnoční překvapení ani odpad z nejbližšího nevěstince. A samozřejmě také památky - Panteon, fontána di Trevi a památník Viktora Emanuela II.

Mezi všemi těmi památkami byla i malá, vedlejší dobrodružství, která jsme o to více prožívali. Kapitolou samo pro sebe bylo ubytování. Jak jsem psal v prvním díle, objednali jsme ten nejlevnější pokoj přes Airbnb. Nebylo to ale běžné ubytování dle standardu služby, to jest že bydlíte u svého hostitele. Náš Paris tu nebydlel, pouze vydělával na pronajímání co nejvíce lidem. A tak to taky vypadalo.

Postupným pozorováním jsme zjistili, že byt pravděpodobně sdílíme se třemi dalšími lidmi - nějakým Italem, co umí anglicky, nějakým ušatým Italem, co neumí anglicky a nějakou holkou, kterou jsme ani neviděli.

Vzhledem k tomu, že jsme odcházeli ráno a vraceli až večer, očekával jsem, že se s ostatními nebudeme střetávat a že jejich přítomnost bude téměř nepostřehnutelná. Někdy mě i vlastní naivita překvapuje...

Stará prostitutka

Asi v jedenáct večer se k nám začal někdo dobývat (Ital, co umí anglicky). Už jsme šli na kutě, takže bylo zamčeno. Naštěstí. Ukázalo se, že přišel nějaký francouzský pár, co se tu měl ubytovat, ale počet volných izeb se rovnal nule. Paris nezvedal telefony a vypadalo to, že budou muset spát v kuchyni. Svůj pokoj jsme byli připraveni bránit do poslední kapky (jejich) krve.

Nakonec si je sice někdo odvedl, ale důvěra v současné ubytování poklesla a ocitla se v záporných hodnotách. Doufám, že ti Francouzi ještě žijí a že je neprodali na orgány.

Ještě té noci, asi ve tři, si spolubydlící ve vedlejším pokoji (Ital, co neumí anglicky) přivedl návštěvu. Dámskou návštěvu. Dámskou placenou návštěvu. Nebyla to příliš dobrá investice, protože zatímco mluvení jim zabralo asi hodinu, sex byl za pět minut hotový. Naše bušení na okno si vykládali jako slyšiny, a totálně ho ignorovali. Teprve další den se nám podařilo je vyhnat a ušatý Ivan ráno nechal na dveřích omluvu.

Vlastně jsem s ním trochu soucítil, protože té poběhlici muselo být podle hlasu nejméně šedesát.

Zoufalé hledání potravy

Ale ne všechno byla v našem sousedství taková tragédie. Hned u domu jsme nakupovali v ovoci & zelenině, kterou vedl nějaký pákistánský pár a měl velmi rozumné ceny. Blízko byla také pizzerie, kde jsme se po druhé návštěvě stali stálými zákazníky. Od pána jsme dostávali sváču zadarmo a dokonce nám účtoval za pizzu méně, než bylo v ceníku. Asi jsme vypadali, že jsme z východní Evropy a příliš si toho dovolit nemůžeme.

S jídlem byl občas velký problém. Naše plánování svačin obecně probíhalo tak, že přes den jsme si koupili něco v potravinách a večer sežrali pizzu. Jenže najít nějaké potraviny, to byla občas docela potíž. Spadnout do světa bez mobilního internetu je extrémně těžké. Sice jsem si stáhl offline mapy Říma, ale nebyly tam rozhodně všechny obchody a některé byly zavřené. Jednou jsme město zoufale procházeli ve snaze se najíst a nic tam prostě nebylo! Jako v dobách lovců a sběračů.

Na některých stromech na ulici zrály pomeranče, ale byly trochu moc vysoko a taky bych se vsadil, že tam nasávají všechny zplodiny z ulice. Pokud si vzpomínám, tak tam rostly i limetky, ale mám jisté pochybnosti o jejich výživové hodnotě.

Potraviny se povětšinou nelišily od těch našich. Snad jen veškeré pečivo se tam dává na váhu. A nemají tam žádné naše rohlíky a housky. Jen takové italské kdo ví co. Jako pečivo jsme si povětšinou dávali focaccia. Dlouho jsem uvažoval, proč tam prodávají růžovou colu a jestli to někdo kupuje.

Velikost některého ovoce byla překvapivá. Zatímco pomeranče byli na náš kraj příliš malé, citrony tam prodávali přímo gigantické.

Křesťanství everywhere

Na druhou stranu jsme díky bloudění navštívili hodně kostelů, na které bychom ani jinak nenarazili. Prakticky všechny byly otevřené a v mnohých z nich byly i svaté mrtvoly či jejich kusy. Tu a tam nás odrazoval zákaz odhalených ramen, ale zde to už nikdo nekontroloval a ani si nikdo nestěžoval, že se cítil pobouřen.

Vlastně ani nevím, proč se mi ty křesťanské památky moc nelíbí. I ty nejhonosnější kostely mi přijdou takové suché. Každý se rozplývá nad vitrážemi a jak tam svítí to světlo a jak je to velké, ale mě to nechává chladným. I ty mrtvoly svatých, které by ve mně normálně vyvolávaly zájem, mi přijdou hrozně umělé.

Docela by mě i zajímalo, jestli tu jsou všichni žebráci křesťani z pragmatických důvodů. Mnoho z nich je v okolí kostelů a silně se mazlí s křížem na krku.

Fontána di Trevi

Dorazili jsme i k fontáně di Trevi, která je obrovská a tlačí se u ní davy lidí. Škoda, že je tam zákaz strkání nohou do vody, protože takové osvěžení by se v parném dni hodilo. Obecně mají Italové navzdory svojí chaotičnosti hodně pravidel u památek a prakticky pořád tam nějací policisté pískali a volali: „Eskúzo, you cannot do that!“

Panteon

Kousek od fontány se nachází Panteon. Je opravdu krásný! A také chladný, takže se tam dá ukrýt před horkem. Zatímco z vnějšku vypadá jako antická památka, zevnitř už poznáte, že byl přestavěn na křesťanský svatostánek. Proto mě to uvnitř moc nenadchlo.

I tento „kostel“ byl zadarmo a jedinou temnou stránku bylo, že hlídači vás u východu okřikuji, ať hejbnete kostrou. Několikrát jsme tam odpočívali, takže jsem si tu mohl dobře prohlédnout chování turistů.

To, jak si lidi neustále fotí selfie je strašné. Ani se nedivím, že tam obcházelo několik selfie-stick manů, kteří ten nástroj zkázy prodávali. Vůbec nic neřeknu, kdyby si ho tu a tam někdo vyfotil. Ale když jsem si tam někdo sedl k fontáně a vyfotil selfie

• zleva

• zprava

• shora

• zleva-shora

• s přítelem a bez přítele

• se selfie tyčí a bez selfie tyče

• s pozadím panteonu a pozadím fontány

Slečna ještě stihla objet všechny kombinace několikrát - tohle mi nepřijde úplně zdravé. Jediný, u koho jsem to ochotný tolerovat jsou Japonci, protože Japonci jsou ... Japonci.

Památník Viktora Emanuela II.

Řím to ale nejsou jen starověké stavby. Velkou dominantou města je památník krále Victora Emanuela II., který sjednotil Itálii. Stavba je velmi kontroverzní, protože spolkla spoustu peněz a navíc se při její stavbě poničily památky v okolí. Co se týče monumentálnosti tak rozhodně zabodovala. Vedle tohoto památníku je náš Jan Žižka na Vítkově dětská hračka.

Mramorový kolos si můžete projít jak z venku tak i zevnitř. Dole střeží policisté hrob neznámého vojína a dvacet čtyři hodin denně tu hoří okně. Zvláštně v noci je na památník hezký pohled. Nahoře vás čeká úžasný výhled na celý Řím.

Poslední místo, kam jsme se vydali, byly parky. A pak už hurá domů ... teda příště.

11. září 2016