Římské dobrodružství #3 Ďábel ve svaté zemi
Vatikán se mi líbil svou divností. Rád jsem si o něm pročítal články na Wikipedii, jak to tam funguje a jak tam například získáte občanství. Nemohl jsem se dočkat, až ho konečně navštívím face to face. (za předpokladu, že Vatikán má face)
Do Vatikánu jsme šli hned druhý den. Strašně jsem se tam těšil. Ne že by snad moje náboženské zapálení bylo silnější než jepice na Sahaře, ale jsem zlbnutý knížkami od Browna, takže všechno křesťanské na mě působí magicky.
A navíc si to přiznejme, i když jsme země zavrženíhodných ateistů, papež je prostě papež.
Tragikomické MHD
Metro bylo relativně blízko, takže jsme to vzali jím. Ostatně žádné jiné dopravní prostředky jsme ani nevyužívali. Taxík je jen pro horní vrstvu (jel jsem jím jen jednou v životě a ještě jsem u toho protestoval), tramvaje jsme skoro neviděli a než jsem pochopili systém autobusů, uběhlo pár dní. Neobjevili jsme nic jako jízdní řád a pokud byl na ceduli název stanice, dalo se hovořit o štěstí.
Autobusem jsme se za celou svezli asi dvakrát. Rozhodně to nebyl veselý zážitek. Zoufale jsme čekali na zastávce, kde jezdily všechny jiné linky než ta, do které jsme chtěli nastoupit. Když jsme to vzdali, ujela nám. A jakmile jsme jednou do něčeho nastoupili, nechtělo nám to zastavit a odvezlo nás to pěkný kus dál. Proto se metro stalo naším jediným dopravním prostředkem.
Ani to ale nefungovalo stoprocentně. Frajerka měla nějaký „rozbitý“ lístek, který ji občas nefungoval a tak probíhala za ostatními cestujícími, když se jim metro-vrata otevřela. Až na konci pobytu jsme zjistili, jak metro-dvířka otevírat zevnitř. Stačí se postavit před průchod pro vozíčkáře.
Směr Vatikán
Vystupovali jsme na stanici Lepanto, která je sice od Papeže dál, ale na druhou stranu do Vatikánu přijdete z epičtějšího směru. Na místo vás bude směrovat buď dav turistů nebo cedule „Holy door“. Cesta vede kolem Andělského hradu, který leží hned vedle Tibery. Ta mi se svou zelenou barvu nepřišla úplně zdravá. Italové se nicméně tvářili, že je to v pohodě.
Kousek za Andělským hradem se vynořil výhled na Svatopetrské náměstí a baziliku. Cestu lemovalo obrovské množství obchodů s křesťanskou tématikou. Neodolal jsem a vstoupil dovnitř. Jeptišky za pokladnou jistě cítily zachvění síly.
Koupil jsem si jeden malý kříž a růženec. Mám ale pocit, že mojí cestě za vírou to příliš nepomůže. Už jen z těch všech mnichů jsem se cítil zvláštně. Zároveň jsem zjistil, že v křesťanských obchodech můžete nechat nekřesťanské peníze. Všude měli zlaté Ježíše.
Problémy s cudností
Když jsme se ocitli na náměstí, začaly problémy. Levá část je volně přístupná, ale do té pravé, kde je i cesta do baziliky sv. Petra, už musíte přes kontrolu. A to nejen přes rámy, ale i přes kontrolou cudnosti.
Když chcete navštívit baziliku, nesmíte mít odhalená kolena a ramena. Moje frajerka měla kraťasy tak krátké, že ta necudnost byla vidět i se zavřenýma očima. A my koukali, jak se tam zoufalé Číňanky v minisukni snaží projít a nechápou.
Nejdříve jsme se zkusili proplížit. Nahrnuli jsme se dovnitř v momentě, kdy tam bylo hodně lidí a morální kontrola se na nás nestihla ani podívat. Druhý záchytný bod představoval nějaký hodně špatně placený student, protože mu to bylo jedno. Teprve třetí kontrola nás poslala zpět. Bez zakrytí se dovnitř dostat nedá.
Frajerka si nakonec za tři euro koupila velký kus šátky, který si obtočila kolem sebe jako sukni. Teprve v bazilice jsme zjistili, že řešení je mnohem více. Jedna paní tam šla v pytli na koš a další si ramena zahalila ne příliš vkusnými kapesníky. Chvílemi to byl větší bizár než japonské porno.
Pššššššššš
Na druhý pokus jsme se dovnitř dostali bez problémů. Museli jsme akorát předhonit jednu skupinu pilgrimů, která si nesla kříž a ačkoliv se u toho střídali, byli hrozně pomalí.
Bazilika sv. Petra je obrovská. Mě samotného tolik neuchvátila, protože obecně nemám křesťanské kostely moc rád (křesťanství ano, ale kosteli ne - divné co?). Je to tam hlava na hlavě a na rozdíl od českých svatostánků sem lidi opravdu chodí za vírou. A co bych to byl za člověka, kdyby omylem nerozvířil jedno mnišské procesí. Já je fakt neviděl!
Dostali jsme se ještě do kobek, kde jsou pochování papeži. Náhrobky byly krásné. Hlavně ty staré. Moderní jsou takové ... moderní. Nepanovala tam příliš velká úcta. Ačkoliv se z reproduktoru ozývalo: „Buďte ticho, toto je pietní místo“ a hlídač všechny šššoval, neustále byl slyšet lidský, hemživý zvuk.
Za vstup do kopule se platí vstupné a navíc se na něj stojí obrovská fronta, takže jsme tam ani nešli. Ale slyšel jsem, že je tam pěkný výhled.
Papež v okně
Jít do Vatikánu a nevidět Papeže je jako se jít prospat do nevěstince. Proto jsme se vydali na jeho nedělní kázání/povídání/whatever. Policisté nám cestou několikrát prohledávali tašky, ale spíše jen tak, aby se neřeklo.
Byly jsme tam asi 20 minut předem a celé náměstí vypadalo plně. V jednu chvíli se najednou ten dav začal zhušťovat, tak jsme šli s ním. Nějaké děvče vyběhlo s takovou rychlostí, že snad chtělo Papeže políbit.
Ocitli jsme se asi v kotli, protože se kolem nás skandovalo „Pope Francis“. Z jednoho okna se vyroloval koberec a deset minut jsme čekali, až se ukáže. Ve dvanáct opravdu vykoukl. Vypadal jako ... tečka. Řekl něco italsky, vysloužil si potlesk a zase šel. Pak tam začal nějaký kmen ze Zimbabwe tancovat.
Vatikánská muzea
Předně musím říct, že Vatikánská muzea jsou tak zlá věc, že je musel vymyslet sám ďábel. Chtěli jsme se tam podívat hned po návštěvě Svatopetrského náměstí. Najít cestu bylo jednoduché, stačilo jít kolem vatikánských zdí a dorazit na konec té největší fonty na světě.
Co vás při obcházení hradeb nemůže minout, je hromada rádoby průvodců, kteří se vás opakovaně ptají, jestli nechcete „skip the line“. Je to otravné, zvláště, když jsme tam šli natřikrát. Poprvé jsme se tam objevili okolo druhé odpolední. Fronta se smažila na slunci a tou dobou jsme byli už slušně vyšťavení, takže jsme to nechali na jindy.
Chtěli jsme přijít brzo ráno s tím, že fronta bude kratší. Objevili jsme se na desátou a ta obrovská fronta byla ještě větší. Nemohli jsme to rozdýchat. Museli jsme tam jít další den, tentokrát jsme se tam dostali před devátou (to otvírají) a fronta byla o něco menší než obrovská. Naštěstí byla celá ve stínu a na tu hradební zeď se dalo sedo-stoupnout. Postupovala relativně rychle a za hodinu jsem byli uvnitř.
Hlavně navštívit Sixtinskou kapli
Tu hroznou frontu nemusíte sice podstupovat, ale zato vás lístek vyjde na tisíc korun a to je za muzeum dost. Vlastně jsme tam ani tolik nechtěli, ale když už jsme v Římě byli, chtěli jsme vidět Sixtinskou kapli. Kdy jindy v životě se nám to poštěstí? A koupit si lístek pouze na kapli nejde.
Muzea jsou rozsáhlá. Narazíte tam na antické, egyptská a křesťanské památky. Umění staré i nové, obrazy, koberce, mapy, je tam toho opravdu hodně. Škoda že většině expozicí chybí židle. A pokud tam byly, seděly na nich Číňanky. Nejvíc se mi asi líbil Egypt, protože to bylo poprvé, co jsem takovou expozici viděl.
Sixtinská kaple mě zklamala. Ani jsem nevěděl, co očekávat, ale představoval jsem si to velkolepější. Možná to bude tím, jak obrázky kaple mají obvykle obrovský zoom. Já musel hodně mžourat očima, aby viděl ten slavný skoro-dotyk Boha a Adama.
Docela rád bych se podíval i do Vatikánských zahrad, ale ty stojí slušnou pálku a navíc jsou jenom s průvodcem. Já nesnáším průvodce. Všichni jsou jak přednáška ze statistiky. A hrozně z nich bolí nohy.
A protože Řím není jen chození a památky, příště to bude o výletu k moři.