Římské dobrodružství #1 Příjezd do věznice
Římské dobrodružství je malý cestopisný epos (můj učitel literárních žánrů by mě za to asi zabil) o tom, jak jsem se svojí frajerkou poznával krásy a žumpy slavného antického města. Ještě než však naše nohy spočinuly na starobylých chodnících, museli jsme se tam nějak dostat - a že to nebylo jednoduché!
Náš výlet do Říma nebyl pouhou návštěvou antických památek. Bylo to neopakovatelné dobrodružství, kde svou roli sehrálo kouzelné tlačítko, díra za sedačkou, děvka za papírovou zdí a příliš ušatý Ivan. Za těch osm dní, které jsme v italské metropoli strávili, mi Fitbit ukazoval tolik kroků, že to vypadalo, jako bych chodil vysokohorské tůry. A přitom to nebyla vždy procházka za památkou, nýbrž i zoufalé hledání něčeho k snědku.
Všechno to začalo úplně nevinně, jako ostatně všechny letecké výlety: „Jé, hele, levná letenka do Říma.“ Kreditka zašuštěla a cosi jako poukázka na letenky mi přišlo do e-mailu. Další „věci“ jsme mohli zařizovat až nějak průběžně.
Kde sakra budeme bydlet?
Jelikož to měl být low cost trip, hledali jsme co nejlevnější ubytování, co nejblíže centru Říma nebo alespoň se snadnou dopravou. Úplně ideální by bylo bydlení přímo v Koloseu, ale asociace antických památkářů by nás považovala za kazisvětskou verbeš. Nezbylo nám nic jiného než zkusit Airbnb.
Brzy jsem zjistil, že zajistit si tam ubytování není úplně snadné. Nevím, či to bylo tím, že moje vzezření přijde lidem silně pochybné či jsem měl prostě smůlu, ale první hostitelé mě odmítli nebo použili nějakou velmi trapnou a velice průhlednou výmluvu. Nakonec se mi podařilo zařídit pobyt u velmi nedůvěryhodného pána, co asi Airbnb využívá ke svému podnikání.
Jelikož se jmenoval Paris, nebyl jsem si jistý, jestli jsem neobjednal pobyt ve Francii. Asi po deseti kontrolách jsem si byl téměř jistý, že jsem přece jen koupil Řím. Přesto ve mne pohled na Parisův obličej vzbuzoval výrazné pochyby.
Panika před odletem
Měsíce plynuly a čas odletu se neúprosně blížil. Teprve týden před ním mi začalo doházet, že bychom měli připravit něco, co by se alespoň vzdáleně podobalo plánu. Jako člověk, který nikdy nikam neletěl a rozhodně ne na vlastní triko, to nebylo úplně malé sousto. Veškerá příprava se tak skládala z toho, že jsme do mapy zapichovali bodky, co všechno chceme vidět. Že to není úplně nejlepší způsob povyprávím později.
Asi dva dny před odletem jsem se podíval, jak velkou batožinu si mohu do letadla vzít. Za příruční zavazadlo jsem považoval klasický batoh, ale po kontrole centimetrových rozměrů mi došlo, že jde o malý baťůžek či spíše miniaturní baťužíček. A koupit si větší zavazadlo stojí víc jak letenka pro člověka.
Ne že bych si snad plánoval vzít hodně věcí, přesto jsem se ale cítil více než překvapený. Nakonec jsem si musel vzít tašku přes rameno, kterou nosím úplně běžně po městě. Kdo by to byl řekl, že se mi tam vejde týdenní vybavení. Nemohl jsem tam vepchat takovou tu hygiena taštičku, takže jsem všechny ty kartáčky, mýdla a holení zapíchal mezi oblečení. Taška se ve výsledku dost nafoukla, takže jsem doufal, že ji nebudu muset strkat do měřiče zavazadel.
Já opravdu nechtěl útočit
Letěl jsem poprvé, takže jsem moc nevěděl, co čekat. Nakonec všechno proběhlo bez problémů až na jednu drobnost - pokusil jsem se do letadla nevědomky propašovat pepřový sprej. Paní, co kontrolovala zavazadla se na mě podívala velmi nenávistně a nejspíše si myslela, že jsem nějaký drogový boss. Moje taška a frajerka dostaly test na drogy. Ten mi nicméně přišel spíše placebo a nic neodhalil.
A pak už zbývalo se naletadlovat se do letadla společnosti Wizzair. Velmi mě potěšilo, že se na letišti měřič zavazadel ani nenacházel a veškeré „měření“ probíhalo pouze „by oko“. To nebylo moc dobře vycvičené, takže jsme nemuseli platit žádné peníze navíc.
V letadle to už vypadalo o úroveň hůře. Nedá se mluvit o tom, že by existovalo nějaké místo pro nohy, většinu místa totiž zabíral tzv. neprostor. Co mě zaráželo víc, byl stav sedaček, které nebyly tak úplně vcelku a já doufal, že v podobném stavu není celé letadlo. Na křídlo jsem se díval velmi nejistě a kdyby se ve spirále řítilo k zemi, nebyl bych překvapen.
Teď už mohu říct, že létání není můj oblíbený způsob cestování. Ne že bych se snad bál, že se moje tělo při výbuchu rozpráší ve stratosféře a spadne někomu do polévky, ale mám tam takový pocit, že mi sice není blivno, ale mohlo by. Zvláště když pilot dělá nějaké odvážné zatáčkově či stoupavé manévry. Co mohu pochválit, je ten vtipný letuškový taneček. Jen nevím, zda bych si na něj vzpomenul v tváří tvář jisté smrti.
Říše chaosu
Velmi brzy po příletu jsme přišli na velice důležitou informaci - v Itálii všechno funguje tak nějak podivně a trochu chaoticky. Z letiště do Říma jsme se chtěli dopravit autobusem. Jelo tu několik společností a úplně nám nebylo jasné, jestli tu existuje nějaký systém. U jednoho autobusu totiž stála obrovská fronta, která se ani nehnula a všechny ostatní řady byly sotva viditelné.
Nenásledovali jsme dav, stoupli si do té krátké a během 20 minut odjížděli. Obrovská fronta se ani nehnula. My ale byli happy. Sice jsem se potili v milionu stupních (klima byla, leč její účinnost byla spíše symbolická), ale jeli jsme.
Dorazili jsme na hlavní dopravní uzel metropole - Termini. Je to velké vlakové i autobusové nádraží plus přestupní stanice metra. Na prvíkrát jsme tu tuze bloudili a dostat se na opačnou stranu nástupiště byl horror. Zvláštně když na nás už čekal Paris.
Ani najít místo nákupu týdenní jízdenky nebyla rychlá záležitost. Ta se jen tak mimochodem musí podepsat. A hádejte kdo neměl pero? Naštěstí by se to myslím dalo uhrát na to, že nerozumíme italsky. Žádné revizory jsme za týden nepotkali. Bůh žehnej Itálii.
Skládka, vystupovat
Římské metro vypadá strašně undergroundově. Křiklavě posprejované vozy jen dokreslují celkovou atmosféru. Pražské metro je oproti tomu hobití nora. Největší exot, kterého jsme potkali, byl pán, co si vezl s sebou prase bradavičnaté.
Vystoupili jsme na nějaké stanici na Q. Pokud znáte v Praze metro Letňany, víte, že ji postavili na poli. Teď je tam ovšem autobusové nádraží - not bad. Stanice na Q vypadá, jako by ji postavili na skládce. Nic jiného než bordel tam nebylo. Když jsme se zmateně rozhlíželi, kam se vydat, nějaká opálená paní nám ukázala směr. Cesta do Parisova obýváku započala.
Vidíte to M? Tam se leze z metra.
Brzy jsme dorazili až do inkriminovaného sídliště. Tam jsme zjistili, že skládkové vzezření okolí není nic neobvyklého a patří to k celkovému duchu města. Všude jsou umístěně přeplněné kontejnery a ty vyluzují silný, odpadkový odér. Okolo nich se válí židle, skříně, matrace a další části vnitřního vybavení k volnému rozebrání. Opatrně jsme je překročili a čekali na Parise v marné touze, že přijde.
Přišel.
V této ulici jsme bydleli
Útěk z vězení
Donesl nám dva kusy toaletního papíru, dva ručníky a balíček sušenek jako snídani. Pokoj vypadal oprýskaně, stejně jako všechno vybavení, ale to se ostatně dalo od nejlevnějšího ubytování očekávat. Brzy odešel a nechal nás v tom. Všechny problémy tím jenom začaly.
Asi největší zádrhel nastal, když jsme chtěli odejít z domu. Bylo zamčeno, tak jsme se snažili odemknout. Nešlo to. Že by nám dal Paris špatný klíč? V kuchyni se nacházeli nějací italiano, tak jsme se jich zeptali, jak opustit toto vězení. Brzy se zburcoval celý byt a všichni se šli podívat, jak jsme hloupí.
Za výklenkem bylo kouzelné tlačítko, které pustilo bzučák a dveře otevíralo. Sice jsme se ukázali jako odpad z východního bloku, ale alespoň jsme mohli ven. Pokračování příště.
