Proč doma nenosím kalhoty
Ehm, já už asi fakt nevím, co psát.
Nepamatuju se, že bych měl někdy na blogu úchylnější titulek, než tento. Těžko říct, proč se vůbec k něčemu takového uchyluji. Zeptejte se mého psychologa. Nebo mého mluvčího. Nebo Vráti na hlavním nádraží, vyjde to asi nastejno. Jsou to asi sklony k megalomanství, které rádi ke každému slovu přikládají ejší. Kdo by chtěl být minimalista, když může být maximalista. Kdo by se spokojil s málem? Vždycky existuje víc. Víc úchylné například.
Kalhoty. Ten kulturní přežitek, který nás omezuje v pohybu, který kroutí, svírá a popotahuje. Jako pouta Mojžíšova lidu, jako okovy sběračů cukrové třtiny. Musíte mít vždy po ruce silnou nit, které vám zašije díry na zadku, v rozkroku a na kolenou. Bůh ví proč zrovna na těch místech, když někdy od dětství se na kolenou prostě neplazíte. Minimálně já ne. Pokud zrovna něco opravdu nechci.
Kalhoty. Doma je nenosím, hlavně v zimě. V zimě mám totiž léto. Říká se tomu topení. Otočíte knoflíkem a spustí to kouzlo. A navíc, já nic na doma nemám. Ani pantofle. Ani bačkůrky. Jen si občas někdy obuju hadr. A proč je nemám? Protože bych si je musel koupit a to je hrozná otrava. To je jak mezizubní kartáček. Každý vám vydrží jeden týden, ale ten poslední nejde pod dva měsíce. Nebo žiletky. Ty první ztupíte hned. S tou poslední to bastíte aspoň půl roku. Vždycky ráno totiž vyjde slunce a já zjistím úžasnou věc. Zvládl jsem to. I bez kalhot. Spím bez kalhot.
Kalhoty. K čemu jsou? Kdo je vymyslel? Využijí je tak maximálně dámy, které mají v létě tupou žiletku. Možná zahřejou, ale pamatujte: poctivého nepálí = nepoctivého nestudí = a kdo je dneska poctivý? Nepoctivost je zkouška dospělosti. Jen někteří v ní šeredně selžou.
Kalhoty. Ty dlouhé nohavice... Ty hluboké kapsy, do kterých se dá schovat i svíčková... Ty kilometry nití, kterými se je pokouším zpravit... Aspoň doma můžu otočit kolečkem a zahodit je do kouta. Venku bych si to nelajskl. Někteří ano.