Prague Night Run 2016
Deseti kilometrový Night Run na Letné byl spíše odpočinkovým závodem, protože jsem nijak zvlášť netrénoval a nemohl tak pokořit žádný svůj rekord. Navíc ve tmě nejde ani tak o rychlost jako o atmosféru. Ono by se taky mohlo stát, že bych hodil placáka na dost nepříjemném povrchu.
Zatím jsem žádný závod ze série Night run neběžel. Podobnou akcí pro mě byla Světluška na začátku roku, ale včera mě očekávalo mnohem více lidí, delší trasa, jiné prostředí a měření času. Pamatuju, že na tom dobročinném běhu jsem ani nevěděl, zda jsem se už dostal do cíle a jestli mám přestat utíkat...
Selhat může už příprava...
Startovní balíček jsem si vyzvedl krátce po otevíračce. Překvapilo mě, že v batohu jsem obdržel věci, které s během souvisí jen vzdáleně - či spíše vůbec - například Chipsy. Chápu, že Bohemia je sponzor, ale pytlík brambůrků bych si představil spíše v závodě o nejvíce snědených bramborových knedlíků. Sportovní šátek se mi hodil mnohem více. Balíček byl samozřejmě ještě napěchovaný vzorky a reklamními letáky + časopis Moje Dieta, na který jsem se zatvářil poněkud podezřívavě.
Příprava před odchodem na Letnou byla heptická. Zjistil jsem, že jsem ztratil čip a začal jsem ho zoufale hledat. Bez většího úspěchu jsem dvakrát obrátil celý byt vzhůru nohama. Už jsem si začínal myslel, že nebudu mít oficiální čas, když ten nenápadný pásek najednou vypadl zpod polštáře. Sláva! Odejít, vrátit se pro čelovku a pak vyrazit doopravdy...
Kde je start?
Na místo jsem dorazil asi patnáct minut předem. Cestou jsem stihl znavigovat nějaké Italy, kteří nevěděli, kam jít. V noci jsem dokázal odhadnout jen přibližný směr, tak jsem ho ukázal. Nakonec jsme krosili tu velkou louku, protože jsem neměli tucha, jak se tam dostat po cestě.
Zázemí jsem sice našel, ale teď kde je start???? V té tmě nebylo nic poznat. Navíc jsem byl zvyklý ze závodu RunCzech, kde je podstatně více závodníku, že na start se chodí třeba třicet minut dopředu. Tady bylo do startu minut deset a pořád se nic nedělo. Začínal jsem být lehce nervózní. Nakonec se mi podařilo lokalizovat pravděpodobné místo startu, leč zařadil jsem se špatným směrem. Dopadlo to tak, že jsem byl v ocasu závodního pole.
Vytvářím si protivníky
Ozval se obrovský jásot a mohli jsme vyrazit. První úkol bylo dostat se z ocasu někam do těla hada. Silnice byla samozřejmě ucpaná, tak jsem volil manévry, za které by mě mohli policajti zastavit a sešlapával jsem trávu. Asi po dvou kilometrech se na cestě začaly objevovat dost nebezpečné lavičky, které stály na silnici, a které jsem málem zbořil (nebo ony málem zbořily mě). Divil jsem se, že je pořadatelé nějak neoznačili. Obecně ten úsek nebyl úplně bezpečný, protože asfalt tam byl rovný jako D1. Aspoň všude stáli navigátoři, takže nikdo nemohl seběhnout omylem z trasy.
Někde na třetím kilometru můj závod dostal smysl. Abych to vysvětlil - rozhodně jsem nečekal, že bych pokořil nějaký svůj rekord, protože jsem moc netrénoval. Ale stejně jsem chtěl něco vyhrát. Všiml jsem si jedné závodnice, která se mě nějakou dobu držela a řekl jsem si, že si dám neoficiální závod. Já vím ... proti holce ... ale byla dobrá. Používala taktiku rychlého funění a já pomalého, ale vydatného...
Cestou jsem ještě potkal pána, který mi byl asi do poloviny těla a dost jsem ho obdivoval. Oproti nám velkým musel udělat 2x tolik kroků... Trasa mě trochu překvapila. Na mapě jsem si nevšiml toho stoupání a klesání. Když jsme proběhli kolem pochybných existencí pod letenskou zahrádkou, čekaly nás schody vedle Metronomu. Ty už byly označené dobře, takže jsem se nezabil. Jenže mi docházel dech...
Na hranici
Moje nic netušící vyzyvatelka se mi začala ztrácet a já musel na rovinkách hodně zrychlovat, abych ji měl ještě na očích. Byl jsem na vyrovnaném pomezí, kdy mě sice píchalo v boku, ale jen tak jemně, že jsem mohl běžet. Po prvním kole jsem byl vyflusaný a kroutil jsem oči v sloup, že mě čeká ještě další. To šlo ale z nějakého důvodu mnohem lépe, možná to bylo tím, že zmizely ty davy. Skoro jsem si ani nevšiml, že jsem svou vyzyvatelku dostihl a předstihl ve strmém klesání. Na osmém už jsem fakt nemohl, tak jsem přidal a měl nejrychlejší kilometr.
Před cílem mě naboostovala dvojce, která za mými zády vykřikla - toho ještě dáme - a pak koukali, jak mě moje soutěživost popohnala. Na konci mě oslnila kvanta světla, až to bylo nepříjemné. Moje oči byly přivyknuté na tmu a tam neustále něco bleskalo. Na fotkách budu vypadat jak upír po poledni.
Nakonec z toho byl čas, který ani nenadchne ani neurazí - 52:31. Medaili jsem dostal, držku jsem si nakonec nerozbil, takže to bylo fajn.
Zobrazit aktivitu