Osudová chyba

Paže mi začaly ochabovat. Cítil jsem, že už toho mnoho nesvedou, když musely neustále bojovat s povrchovým napětím mezi pracovním stolem a mou zpocenou rukou. Přes to všechno však v nich byl dostatek energie, aby se zmohly na poslední výkon. Naprázdno jsem polkl a pocítil svůj trýznivě vyschlý krk. Díky nadpozemské vůli se ruce dostaly do levitující pozice a řízeným pádem se přesunuly až k mé tašce u nohou.

Ačkoliv byl manévr proveden naprosto přesně a bezchybně, neměl jsem důvod k radosti, byl totiž jen prvním ze složité sekvence, která z větší části stála ještě přede mnou. Jakmile se mi ta myšlenka prorvala nervovými drahami z podvědomí do plného vědomí, cítil jsem, že se mi tělesná teplota o kousek zvedla. To nebylo dobré znamení, ale musel jsem pokračovat bez zaváhání dál. Byla to otázka života a smrti.

Bojoval jsem se zákeřným zipem. Šel jsem na něj pomalu a s klidem, což nahrávalo mé tuze chudé, energetické situaci. Připadal jsem se jako při pitvě. Až na to, že jsem se neměl prohrabávat vnitřnostmi, ale obsahem svého zavazadla.

Přibližně do poloviny jsem táhl rovnoměrnou silou. V tom se mi zip zasekl. Začal jsem s ním zuřivě kroutit a klít. Nepomohla ani první kletba, ani druhá, ani třetí, proto jsem se opět zamyslel, abych vymyslel plán dalšího postupu. Odhadoval jsem, že takový Napoleon by se při svém tažení zachoval stejně.

Nakonec mi pomohla jednoduchá slovní hříčka srovnávající sílu optimismu a pesimismu. Moje taška je sice z poloviny zavřená, ale také z poloviny otevřená. Strčil jsem proto svou pravičku do jejích útrob a používal hmat, abych našel požadovaný objekt. Ten však musel být jako živý a utíkal před mojí rukou, protože jsem ho nemohl nikde najít.

Abych zlepšil své smyslové vnímání, zavřel jsem oči, protože dovnitř jsem stejně neviděl. Na tváři se mi objevil výraz nejvyššího možného soustředění. Olízl jsem si rty. Nic. Opět mě málem porazil ten pocit vyprahlých úst. Levičkou jsem si utřel z čela pot. Horko mě stravovalo a čerpalo zbytky mé promrhané energie. Propadl jsem panice.

Zuřivě jsem se opět pustil do hmatového hledání, div nepovolily švy, ale pořád nic. Pořád žádný úlovek. Nejdříve mi vypověděly službu nohy, pak ruce a nakonec i celé tělo. Skácel jsem se ze židle a dopadl na chladnou zem. Už jsem neměl sílu ani pohnout prstem. A jak jsem tak umíral v pekelném horku pod pracovním stolem, hlavou se mi honila jediná, děsivá myšlenka: „Kdyby sis jen býval tu svačinu nezapomněl.“