O plísni, která chtěla být ušlechtilou
Každá pohádka potřebuje svého Honzu. Jen v té mojí se jmenuje Plíseň a je to požitkář. Zakousl by se do všeho, co mu pod nos přijde. Morální poučení included!
Nic z toho by se tehdá nestalo, kdyby si Honzík nezapomněl doma svačinu. Maminka mu ji připravovala každý den a ukládala do různobarevných krabiček. Jednou to bylo do modré, jednou do zelené, ale zrovna dnes ji dala do té fialové s bílými pruhy. Co se jí s maminkou nahledali, v tolika poličkách se přehrabovali, nikde ji však najít nemohli. Nikoho totiž nenapadlo podívat se za stůl, kam Honzíkovi krabička při ranním shonu spadla.
Ležela tam po sedm dlouhých dní a sedm dlouhých nocí, než se cosi v ní probralo k životu. Byla to plíseň a jmenovala se Amáta. Nic neviděla, protože v krabičce byla absolutní tma. Pod sebou cítila jemnou, chlebovou peřinu. To byla ta slavná Honzíkova svačina.
Amáta zlomila krabičkové ticho: „Kde to jsem?“
Možná ani neočekávala odpověď, ale mezi oschlými kůrkami se vysunul kus šunky a začal se divoce vlnit: „No v klabicce psece. Honsík nás tady sapomněl.“
„A ty jsi kdo?“
„No já sem nějaká Honsíkova svacina. A us celej tejden tady smutnim.“
„Ale proč?“
„No ploc? Plotose jakej to má asi smysl. Vsdyť já už sem celá voschlá a nikdo mě us nebude chtít sníst. A to jsem se tak snasila, abych vypadala psitazlivě.“
A tu v chvíli se krabičkou rozlehlo kručení. Amáta měla veliký hlad. „A mohla bych si kousnout?“
Honzíkova svačina byla radostí bez sebe: „No plosim, plosim, jen se do mě dej.“
Takovéhle nabídky se přece neodmítají. Amáta se okamžitě začala zakusovat do chutného pečiva. Bylo vynikající a co teprve až se to dostala k chutnému, pomazánkovému máslu. Mmmmm ... V pokoji se ozývalo nezvykle hlasité mlaskání a Honzík nemohl přijít na to, co by ty zvuky mohlo vydávat. I když byla plíseň Amáta ve tmě, v krabičce se jí tuze líbilo.
Když maminka vyhlásila generální úklid celého domu, krabička se konečně našla. To bylo radosti. Jen Amáta byla celá vystrašená, protože nevěděla, co se to děje. Její domeček se začal pohupovat, jak ho maminka odnášela do kuchyně. A netrvalo dlouho a naše plíseň poprvé ve svém životě spatřila světlo. V jejím prvním pohledu se octla maminka v překrásných šatech se vzory slunečnic. Ta ji ovšem příliš vlídně nepřivítala. Místo toho se na Amátu zhnuseně podívala a vykřikla: „FUJ!“
Chlebem nacpaná plíseň z toho byla celá nervózní. Ona vůbec nevěděla, kdo je to ten fuj a co se po něm chce. Ještě více se začala bát, když maminka vzala do ruky dlouhý, zubatý nůž a se slovy, no já ti dám, seškrabala Amátu do odpadkového koše.
A tak se naše plíseň dostala z krásné, vyhřáté, fialové krabičky s bílými pruhy do ošklivého, zapáchajícího koše. Takhle si ten svět venku rozhodně nepřestavovala. Byla tu obrovská tlačenice, hlava na hlavě. Amáta se pokoušela alespoň trochu pohodlně usadit, ale na její snahy se ozývalo nepříjemné mručení: „Neseď mi na hlavě!“
To se hlubokým hlasem ozval Salám Zkažený, který se nervózně vrtěl na hromadě novin. Vršek se mu už blyštil zeleným mechem a vydával nelibou vůni.
Amáta se omluvila a snažila usyslit tak, aby nikomu nepřekážela. Ačkoliv ji Salám Zkažený přišel jako hrubián, byla hrozně zvědavá a musela se zeptat: „A co to máš na hlavě?“
Salám Zkažený si olízl svou zelenou hlavu a patřičně pyšný ji odpověděl: „Mezi námi salámy se tomu říká porost moudrých. Mají ho pouze ti nejzkušenější a nejstarší z nás.“
Amátu to velmi překvapilo: „Ale co děláš tady, když jsi tak moudrý?“
Salám Zkažený se zamračil: „Byl jsem vykázán z ráje zvaného lednice. Tam jsem si pokojně ležel v dolní přihrádce a o své místo zápolil s mrkví a cibulí. Zde jsem zmoudřel a nabral síly.“
„A co se stalo pak?“
„Byl jsem odsouzen k věčnému zatracení, v tomto koši, nemilosrdnou soudkyní, známou též jako maminka.“
Amáta se zatvářila vyděšeně, protože si vzpomněla, jak ona sama byla nemilosrdně odsouzena.
„Ale proč nám to dělá?“
„Jsou to lidé! Ti nemají žádné slitování.“
Do konverzace zasáhl Jar Citrónový, který se na dvojici díval s pochmurným výrazem: „Nepleť tu ubohou plíseň, Saláme.“
Ten se však nedal: „Co ty o tom víš, Jare? Nejsi nic víc než sluha lidí. Jsi nepřítelem všech, kteří se ocitnou v koši zatracených.“
Jar, kterému z hrdla vytékaly poslední zbytky žluté tekutiny, se začal hádat: „Oni to nedělají kvůli mstě. Z plísní a moudrých salámů je jim prostě nevolno.“
Salám Zkažený znejistěl: „Opravdu?“
„Ano.“
V jednom tukovém očku to zajiskřilo: „Amáto, musíš se dostat zpátky do krabičky. Musíš nás pomstít. Všechny v tomhle koši. Jsi lehká a můžeš vzlétnout. Uniknout z tohodle pekla a připravit jim utrpení tak strašné, že na to nikdy nezapomenou.“
Přestože Amáta nechtěla nikomu způsobit bolest, cítila se ukřivděná. Vždyť nikomu nic neudělala a oni ji seškrabali do koše zatracených. Čím si tohle vysloužila?
Jar Citrónový se ji dál snažil přesvědčit: „Nemám už mnoho času. Ale na víčku tě prosím, nesnaž se lidem ublížit.“
Amáta z toho byla celá zmatená: „Ale co mám tedy dělat? Já jsem plíseň. Lidem je ze mě špatně.“
„Mezi jary koluje legenda, že jednoho dne přijde plíseň s čistým srdcem, která nebude schopná působit bolest. Díky této harmonii vznikne přátelství mezi lidmi a plísněmi, takže už se nebudou snažit hubit navzájem. Pamatuj na má slova ...“
Z Jaru Citrónového vytekly poslední zbytky tekutiny a nadobro se odmlčel. To byla příležitost pro Salám Zkažený: „Vídíš kam ho lidi přivedli? Vyhodili ho do koše zatracených a nechali ho tady zemřít. Teď je naše příležitost. Cítím, že brána se brzy otevře. Pytlík Igelitový ti pomůže ven.“
Amáta přikývne. Vše je připraveno. Koš se otevírá, jen na chvíli, ale stačí to. Pytlík Igelitový se stlačí pod tíhou Salámu Zkaženého a vypustí oblak vzduchu, který Amátu odpoutá z napůl snědené svačiny a pošle ji do výšky. Letí kuchyní, letí a vychutnává si ten krásný výhled. Do krabičky se však už nedostane. Maminka otevřel ledničku a vzniklý podtlak Amátu nasaje dovnitř. Než se stihne vzpamatovat, sedí zavřená vevnitř a ve tmě.
Nejdřív se chtěla pomstít lidem, ale jak byla sama, jak ji Salám Zkažený nic nenašeptával, všechen vztek se náhle vytratil. Ale už bylo pozdě. Její zlost ji dovedla sem, do tmy, kde byla sama, sama samotinká.
A když už nevěděla co dál, ozvalo se vedle ní: „Jak se jmenuješ?“
„Já jsem Amáta. A ty?“
„Já jsem Sýr. Nechceš se kamarádit?“
A Amáta chtěla. Sýr pevně obejmula, protože se s ním cítila v bezpečí a protože ho nechtěla nikdy ztratit. Nechtěla, aby se jejich osudy někdy rozdělily. A jelikož měla Amáta dobré srdce a stala se ušlechtilou, nikdy lidem neublížila. Ti ji začali mít rádi a už ji nikdy nevyhazovali do koše zatracených. A těm dvěma neřekli jinak než Hermelín.