(ne)Zkrocení mágovy ženy

aneb i mágové mají svá slabá místa. Vtipná povídka o mágovi, který chtě nechtě musí žít v područí své vlastní ženy. V soutěži „Fantastická povídka 2012“ se dostala do úzkého výběru 35 nejlepších prací.

Tma. Byla tma jak v pytli … ne, ne jak ve sklepě. Tak černočerná, že i světlo se ze strachu schovalo pod koberec. Kdyby tu nějaký byl. Vlezlo si tedy skříně. Panovalo zde rovněž hrobové ticho. Jen občas se na zemi dramaticky rozplácla nějaká ta kapička vody, aby scéna nevypadala tak stroze. A samozřejmě občas zapištěl i párek krys. Ty v žádném pořádném sklepě nesmí chybět.

Cosi zavrzalo a na stropě se otevřela padací dvířka. Matné světlo proniklo dovnitř a začalo vést s tmou nerovnou bitvu. Podařilo se mu osvětlit sadu zaprášených lahví, aby si je čtenáři mohli v klidu přečíst. Byly na nich názvy jako „Humbertův dvojitý cloumák“, „Klaudina hrobařská dávička“ či „Prostě rum“. Lahví tam stálo opravdu hodně, ale světlo svou bitvu prohrálo a zmizelo, takže víc jsme si přečíst nestačili. Dvířka se s patřičným skřípotem zavřela a dovnitř vklouzla postava.

Když lezla po žebříků dolů, prkna skomírala a mohla být ráda, že tu námahu vydrží. Návštěvník dosáhl země a začal se divoce rozhlížet na všechny strany. Neviděl nic. Co nejtišeji luskl prsty a v ruce se mu objevil malý, zelený plamínek, který osvětlil jeho tvář. Už na první pohled bylo jasné, že se jedná o typ člověka, který si vždycky přidá kopu knedlíků navíc. Cvalíka navíc zdobil klobouk se špičkou na vrcholku, jež na nás přímo řval: „Jsem mág.“

Našlapoval opatrně jako myška a krok po krůčku se blížil k polici s alkoholem. Už už se mu na tváři začal objevovat široký úsměv, když v tom nemotorně strčil do sklenice s nakládanými okurkami. Jako ve zpomaleném filmu jsme mohli sledovat, jak se zavařený produkt naklání a padá. Čas byl pomalejší, pomalejší, až se jakoby zastavil. Ne, on se zastavil doopravdy. Sklenice levitovala několik centimetrů nad podlahou a mág si z čela otřel pot.

Opět vyrazil opatrným krokem vpřed, ale nyní se držel od police s okurkami co nejdále. Pozvedl plamínek vzhůru, aby si přečetl nápis na láhvi: „Rimbornům absolutní vymazávač“. Spokojeně sfoukl svůj slabý zdroj světla a potmě se natáhl pro láhev. V tom se padací dvířka znovu otevřela, mága oslnilo jasné světlo a ozval se zvuk tříštivého skla. Ve tváři se mu objevil výraz strachu, jako by právě pohlédl do tváře Smrti.
„Frantooooo,“ ozvalo se ze shora a dovnitř nahlédla žena, která … no řekněme si to na rovinu, ty nejlepší léta měla už za sebou. S žebříkem si nedělala starosti a seskočila prostě dolů, jako rozzuřená fúrie. Franta se snažil ukrýt láhev za zády a jeho žena natahovala očka.

„Ano, miláčku?“ snažil se být mág milý jak jen to šlo. Nasadil ten nejnevinnější výraz jaký uměl. Nedá se říct, že by mu to příliš pomohlo.

„Co to bylo za zvuk?“ zeptala se ho jako u výslechu.

„Proběhla tu krysa a shodila sklenici s okurkami,“ vysvětloval Franta. Jeho žena ho probodla nevraživým pohledem. Bylo jasné, že mu nevěří ani slovo.

„Co to máš za zády?“

„Já?“ divil se Franta, „nic. Proč se ptáš?“

„Mám si tam pro tebe dojít?“ vyhrožovala žena.

„Ne. Jen to ne.“

„Že tys chtěl zase pít?“

„Chtěl jsem si jen cucnout,“ přiznal se Franta provinile.

„Víš přece co se stane když piješ?“ domlouvala mu žena.

„Ano, miláčku.“

„Já ti ty tvoje propálený zadnice u kalhot sešívat nebudu! Je ti to doufám jasné?“

„Jistě, miláčku.“

„A teď pojď se mnou nahoru, potřebuju sporák.“

Franta byl absolutně rozzuřen. Mohl tu ženštinu proměnit v prach jediným pohledem a ten prach pak zakopat někde hodně hluboko. Nebo ji proměnit v odpornou ropuchu, která bude po zbytek života žít v temném močále. Takovou měl moc.

„Samozřejmě, miláčku. Už jdu,“ řekl a poslušně následoval svou ženu.

A tak se oba vydali nahoru a vyšplhali do svého skromného domečku uprostřed lesa. Franta celou dobu vzdychal, ale jen tak nahlas, aby to jeho žena neslyšela.

Sedl si ke kotlíku. Z rukou mu začaly šlehat plameny, které ohřívaly vodu. Díval se jak bublá a vře. Přesně jako jeho duše.

„Bude to mrkvová polívka,“ oznámila mu žena. Frantova hlava ještě o kousek poklesla. Jak on nesnášel mrkvovou polívku. Ona samotná polévka nebyla vůbec špatná. Měla takový červený šmrnc a když se tam kápl „Nagin plameňák“ hned měla ten správný říz. Problém tkvěl v něčem úplně jiném. Jedl mrkvovou polévku každý den po dobu dvaceti let. Kdyby nedostával masité balíčky od kolegů z univerzity, nejspíš by umřel hlady.

Stejně jako Šížej si nesl kříž na kterém ho později ukřižovali, tak i Franta si musel vařit svou zkázonosnou polévku sám. Nebylo úniku. To si alespoň myslel.

Když v tom velký kámen rozbil okno, prolétl dovnitř a spadl přímo do polévky, která se rozstříkla na všechny strany. Franta byl šťasten. Jeho žena byla rozzuřená a ne na něj. Vyběhla ze dveří a zařvala: „Co si to dovolujete!“

Před ní stál vůz, ve kterém se krčilo několik mužů. Byli vybaveni meči, kyji a jinými věcmi, které se při troše dobré vůle daly nazvat zbraněmi. Muži měli ty typické bezzubé, loupežnické úsměvy. Evidentně se bavili, což jen dokazovalo, že nevědí, proti jaké hrůze stojí.

Žena si je prohlédla. Po chvíli se vrátila do domu a zavřela. Loupežníci udělali další dvě základní chyby. Zasmáli se ještě jednou a navíc neodjeli.

Franta se jen díval, jak jeho žena podepřela dveře židlí. Když byla spokojená nakázala mu: „Běž do sklepa a přines ten tvůj hříšný nápoj.“

Mág se nejprve rozzářil, ale pak mu došlo, že pít ho asi nebudou. Žádná chlastačka na konci život ho nečeká. Nicméně přece jen pro něj došel, zatímco do domu létaly další kameny a posměšné nadávky. Žena jen stála uprostřed místnosti a kritickým pohledem tomu přihlížela.

Když se mág konečně vyhrabal ze sklepa s náručí chlastu, poručila mu žena: „Já hážu, ty zapaluješ.“

A první láhev s hříšným nápojem vyletěla do vzduchu. Někteří loupežníci zajásali, že se k nim blíží dobré pití. Ještě ve vzduchu ji ale zasáhla ohnivá koule, takže se z ní stal výbušný granát. Střepy se rozletěly na všechny strany a poranily nešťastníky, kteří stáli poblíž. To byl počátek paniky.

To už granáty začaly létat po dvojicích. Palba byla vskutku zničující. Ti chytřejší už naskakovali do vozu, aby mohli rychle odjet. Na opozdilce se nečekalo. Ti kdož vůz nestihli, běželi či se alespoň plazili pryč. Hlavně co nejdál od té šílené semetriky.

Jen Franta byl jako jediný z mužů spokojen. Zpočátku plakal nad zničenými nápoji, ale brzy si jejich metáni na kusy začal užívat. Konečně bylo jeho umění k něčemu dobré. Vaření polévky přece nemohl počítat. Poznal, co to je spolupráce či spíše ničení věcí a všechen ten vztek najednou zmizel.

„Po tomhle dobrodružství budeme jako jedna duše,“ řekl ženě rozjasněný Franta a políbil ji na tvář. Oba se na sebe usmáli.

O deset minut později.

Vůz s loupežníky už jel trochu pomaleji, aby do něj mohli opozdilci naskákat. Všichni se stále nervózně ohlíželi zpět. Když slyšeli podezřelý hlas okamžitě vyrazili vpřed, protože si mysleli, že je ta stará ženská pořád pronásleduje. Kdyby tomu hlasu rozuměli, slyšeli by něco takového: „Prosím, vemte mě s sebou.“

4. ledna 2011 | #Povídky