Nesnáším ten proaktivní typ obchodníků
Věřím tomu, že pracovat v obchodě není snadné. A co teprve když máte kvóty a musíte zákazníkům prodat ten balík šátků, co nikdo nechce, protože je nesmírně odporný. Ale já jako zákazník musím ukázat přísný pohled a jako z mého oblíbeného sovětského plakátu říct jasné ne.
Určitě to všichni znáte, přijdete si pokojně do obchodu a jakmile se váš sandál ocitne celou šířkou v tom revíru, hned k vám přisupí nějaká paní prodavačka. Mile pozdraví a odzbrojí vás otázkou: „Co si přejete?“. Někdy mám chuť říct „Vyhrát v lotynce“ nebo „Světový mír“, ale pravda je taková, že v realitě nejsem vtipný. Spíš tam stojím jako opařený.
Takže jsem tam, supí se na mě nějaký prodejce a teď co?
-
Říct mu po pravdě, co chci a během pěti minut odejít s polovinou obchodu na zádech.
-
Zahlaholit něco ve smyslu „Jenom se dívám“ a hledat to, pro co jsem přišel. V takovém případě se musím tvářit uvědoměle, aby mi nepoložil doplňující otázku: „Opravdu nechcete poradit?“
-
Podívat se upřeně na něj, pootočit hlavu o 45 stupňů a odejít
Schovám se za regálem
Postupem času se učím, které obchody jsou bezpečné, které jsou potenciálně rizikové, a kterým se musím vyhýbat obloukem. Nejnebezpečnější jsou to především malé obchůdky, které ani nemají regály a není kam se schovat.
Taková Alza má velmi zajímavý koncept. Zaměstnává sličnou uvaděčku, který vám po vstupu řekne „Dobrý den“, zatváří se nápomocně a tím její proaktivní role končí. Mezi elektronikou musím postupovat opatrně. Některé zóny mají přidělené supy a tam se není radno zdržovat příliš dlouho. Brzy by přišly nebezpečné otázky.
Domnívám, že jsem v minulém životě musel být velice špatný člověk. Moje karma je taková, že když naopak pomoc potřebuji a tvářím se maximálně bezradně, nemohu sehnat nikoho, kdo by mi pomohl. A když kohosi přece jen vyhmátnu, řekne mi, že to má na starosti kolega. Tuhle větu musím v práci taky více využívat.
Pozor na víkendy
Víkendové nakupování rozhodně není bez rizika. V sobotu a v neděli jsou na strategických místech rozmístěny ochutnávky a jakmile s vámi sličné postávačky navážou oční kontakt, okamžitě si vás zavolají a dají vám najíst. Nejlepší obranou je zvolit jinou uličku.
A pak je tu ještě ten druh, co každé ráno snídá vtipnou kaši. Zasmát se s ním je povinnost. Takže jestli zrovna nemáte náladu, jděte radši někam jinam. Existuje i opačný extrém, kdy se na vás prodavačka ani nepodívá, nepromluví a stejně vás dokáže odbavit. Viva minimalismus.