Muž pánem domácnosti #3 - Nehrej si na zahradníka, buď jím!
Pěstuji. Ne, není to konopí, ale stejně to dělám rád. Možná mi to všechno dříve či později, ale spíše dříve, pochcípá, ale utěšuje mě konejšivá myšlenka, že co je zelené, to stejně bolest necítí.
Chytlo mě to někdy minulý rok, kdy jsem si říkal, že by bylo docela fajnové vypěstovat si nějaké drogy. Jako všechno legálně samozřejmě (pro pány policajty, které sem dovedl google nebo jiný sviňák/práskač), ale nakonec se z toho sešlo, protože jsem si vzpomněl, že vlastně nejsem feťák. Docela se mi v tu chvíli ulevilo. Ale mohl jsem to alespoň prodávat, prej to docela nese a ani na to není třeba živnost.
Truhlík všehochutník
Nejdříve jsem se rozhodl vypěstovat si nějakou tu bylinku, takže jsem koupil truhlík, dal ho na okno, nasypal trochu hlíny a vhodil něco málo osiva. Netrvalo dlouho a měl jsem tam takový malý kus čisté přírody. Nevěděl jsem sice, co je co, byla to jedna velká džungle, ale byl jsem na sebe pyšný, že se mi to povedlo. Když jsem ovšem sklidil úrodu, moc jsem nevěděl, jak ji upotřebit, takže jsem ji nakonec vyházel. V tu chvíli mi bylo jasné, že bych měl trochu přebudovat chatrné základy mé ledabylé koncepce.
Přešel jsem tudíž na trvalky. Ono by mě totiž asi nebavilo, sázet to znovu a znovu. Já vždycky rád investuju na mnoho let dopředu a výsledky chci nejlépe zítra v ranních hodinách. S ohledem na tuto skutečnost příliš nechápu, co to dělám. Na druhou stranu tato nelogická představa krásně zapadá do mého života, který má ve stejném duchu budované základy. Velmi vzdušné základy. Něco jako když našleháte sníh.
Obří sekvoj za oknem
Od bylinek přes chilli až nakonec ke stromům. Nejdříve jsem si zasadil, co jsem sežral v obchodě. Pardon, v obchodě nakoupil, doma sežral a pecky vyplival. Takhle mi rostou už tři stromky, které můžou být buď jabkovníky nebo cintrónovníky. Dozvím se asi až v okamžiku, kdy začnou plodit. Těžko říct jestli je dřív nezabiju. Spíš ale jo. A zasadil jsem si i obří sekvoj, jen mi tak trochu vůbec nevyklíčila. Asi je to dobře, protože mám velmi omezenou výšku stropu.
V životě muže jsem už na 33 procentech. Stačí už jen postavit barák. A zplodit syna, což by mohlo jít odškrtnou návštěvou ve spermabance, ale to první bude asi problém. Z toho se prostě nedá jen tak vyvlíknout. Ještě že jsem velmi kreativní člověk.
Můj pokoj začíná rostlinami překypovat a jako má mnoho knihomolů problém kam s knihami, tak já mám zase problém kam s květináči. Naštěstí mi většina věcí rychle chcípne nebo vůbec nevyrostne, takže to není až tak velký problém.
Zhnoj to!
Nedávno jsem zjistil, že když přidám kytce hnojivo, tak začne rychleji růst. Už konečně chápu pocity Kolumba, který objevuje Indii. Aktuálně jsem ve fázi zkoušení, kolik toho hnojiva vlastně kytka snese, což v některých lidech vyvolává obavy z genetických mutací. Uznávám, že občas usínám se strachem, zda mi sem v noci nevtrhne jednotka SWAT a ten nebezpečný biologický materiál nezabaví. Jsem zastánce názoru, když zemřít, tak jedině s hnojivem v hubě. A doufám, že i mé rostlinky tuto filosofii sdílí a že mezi nimi není žádný Nietzsche. Ještě by mi spáchaly sebevraždu chudinku. Jako kdyby nestačilo, že je kosím já sám.
Co se kytek týče, jsem velký optimista. I tu oschlou poctivě zalévám a je mi jedno, jestli to někteří považují za týrání. Naopak si myslím, že každý by měl být svého květináře, kterému by stačilo v akutních případech zavolat a on by se na tu nemocnou chudinku podíval. A kdyby už nic nešlo dělat, dal by jí poslední pomazání a vyhodil do popelnice.