Muž pánem domácnosti #1 - Uvař, co dokážeš
K vaření jsem se vždycky stavěl pragmaticky a uchopit vařečku a váleček mi nikdy nedělalo problém. Navíc jsem zastánce teorie, že všechno jde uvařit, pokud existuje správný recept. Google it!
Můj dům, můj hrad! To těžko! Můj byt, můj hrad. Eee. Můj pokoj, můj hrad! Jo! V první pětině můžete obdivovat šatnu, do které jsem vtěsnal skříň, o kousek dále je sportovní koutek o velikosti jeden krát jeden metr. Huňatý koberec included! A do půlky pokoje se mi ještě vešla studovna, kterou představuje jedná drobná knihovnička přecpaná knihami. Je tam i nutela, která mi moc nejede, med v medvědovi, šití a prostě takovej ten skrumec, co se jinam nevešel.
A nesmí chybět pracovna a ložnice a to vše je v mé malé domácnosti, v mém hradě, v mém pokoji, kde se binec snoubí se šerem. Který jiný král by mohl odjet půl metru na židli z pracovny a skočit rovnou do postele? Má to svoje kouzlo.
Ale zanechme prach prachem a pohněme se do kuchyně, která není ani jak jako hrad jako spíše podrobené knížectví. Mám to štěstí, že už umím uvařit i složitější jídla než je kakao nebo čaj. Vždycky jsem byl toho názoru, že když budu jednoduše následovat recept, tak vždy dostanu výborný výsledek. A pokud ne, tak za to může recept. Kuchař je jen oběť.
Myslet hmotně
Brzy jsem se naučil, že nejlepší je dělat jídla velmi hmotná a netekutá. Když si totiž pak tu baštu nesu do práce, nemusím se bát, že se za mnou bude vinout cestička kapiček, případně menší potůček z omáčky. A kdybych si uvařené jídlo neodnášel do práce, citelně by se prodloužila doba snědící.
Je to speciální jídlo, salát tak velký, že musím ze šuplete vytáhnout ten největší hrnec, jaký tu je, aby se mi to tam vůbec vešlo. První den je vynikající, druhý den to ještě jde a třetí den ... se to prostě už musí sníst. Ten recept byl původně relativně prostý, ale postupem času jsem začal přidávat suroviny, že doba snědící se někdy prodlouží na nelidské čtyři dny. Jsem megaloman.
Syndrom věčného hladu
Ačkoliv někdy monotónní stravou trpím, tak ta možnost nevařit několik dní je náramná úleva. Neděje se mi málokrát, že protočím panenky a místo s bramborami si dám řízek prostě s řízkem. Je to léty prověřená kombinace. Jsem ale rád, že mám vůbec co jíst. Ne že bych měl hluboko do kapsy, ale já prostě hrozně nerad nakupuju. Beru jen to, na co mám zrovna hlad. Pak se toho najim a mám hlad znova. Říkám tomu spirála hladu. Nechápu, jak mohli ty komunisti plánovat pětiletku, když jí nezvládnu ani týdenku.
A tak občas sedím na posteli, jím sýr, protože sýr je všechno, co mám a dívám se, jak mizí a jak mám pořád hlad a už se těším na zítra, protože vím, že si něco koupím a přežiju jeden další den v pekle, ve své vlastní domácnosti, ve svém vlastním výtvoru.