Rozverný Fabulačník

Můj boj proti informačnímu zahlcení

Minimalismus není jen o tom, že se zbavíte materiálních věcí. Je to i duševní záležitost a vyčistit si hlavu je stejně tak podstatné. Každou chvíli se na nás valí nové a nové informace, které ani nejsme schopni všechny zpracovat. Jedním okem tam a druhým ven. Je třeba si dobře vybírat, které zdroje sledovat. A hlavně si je nezahlcovat zástupy obrázek kočiček, ať už to je jakkoliv lákavé.

Můj boj započal, když jsem v „panenské“ československé přírodě strávil 14 dní a nenechal do sebe pumpovat všechny ty „to-musíš-vědět“ zprávy.

Žil jsem jednoduchý život. Kdybychom přišli o premiéra, nevěděl bych to. Kdyby Trump hodil na Kima atomovku, nevěděl bych to. Kdyby nezaměstnanost klesla meziročně o 0,1 %, nevěděl bych to.

Nevěděl jsem toho hodně a svět se nezbořil.

V téhle válce nelze vyhrát

Ta nevědomost se mi líbila a chtěl jsem víc. Zprávám jsem se už vyhýbal cíleně. Není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, protože zprávy jsou úplně všude. Prakticky to pro mě znamenalo, že jsem přestal číst Twitter. Ten v poslední době politicky dost jede, i když samozřejmě záleží na tom, v jakém prostředí se pohybujete.

Na Facebooku jsem příliš zpráv neměl a navíc na něj moc nechodím. Maximálně občas skočím do nějakých zájmových skupin, kde se nejnovější události neřeší.

iDnes jsem přestal číst dávno, tak jsem se jen rozloučil s iRozhlasem.

A večerní zprávy, tu hodinovou dávku děsivosti, jsem nikdy moc nesledoval.

Co jsem dělal, nebyla to zbytečná blokáda. Byl jsem spokojenější, fakt. Přestal jsem se zajímat o to, co se děje ve světě. Dalo by se tomu říkat sobectví, že mě zajímám jenom já. Ale … jak světu pomůže, že budu mít špatné pocity z toho, že tu někteří lidé chtějí vyvolat třetí světovou vojnu? Já s tím nic neudělám. Mnohem víc světu pomůžu, když budu šťastnější.

Zpátky mezi informovanými

Zpět do toho vlaku jsem naskočil těsně před parlamentními volbami. Nedalo mi to a musel jsem sledovat předvolební debatu na ČT. Užil jsem si ji. Nebyl jsem si ovšem jistý, jestli to bylo vtipné nebo spíše smutné. Pak samozřejmě sledování sčítání volebních lístků, které bylo napínavější než kterékoliv MS v hokeji.

Opět jsem byl v tom. Můj prostor navíc ovládla dvě kola prezidentských voleb, po nichž jsem vyhořel jako vánoční stromeček. Proč se tím trápit? Pauza byla nevyhnutelná.

Musel jsem vyřešit následující věci:

  • Přestat chodit na zpravodajské portály

  • Zredukovat počet zpráv na sociálních sítích

  • Přesto zůstat v obraze

Přestat chodit na zpravodajské portály

Tento krok byl relativně snadný, protože nešlo o nic menšího, než souboje vůle. A rozhodně ne snadný! Telefon mám neustále po ruce a v něm 2Gb mobilních dat. Prakticky neustále, když někde čekám, mám šanci se podívat. A že by chutě byly!

Zůstává mi trochu záhadou, proč o to tak stojím. Proč mám tu nutkavou potřebu vědět, co se kde šustne? Bojuji s ní však statečně.

Zredukovat počet zpráv na sociálních sítích

Facebook jsem neřešil, tam prakticky nic nemám, ale v Twitteru byl problém. Vzdát jsem se ho úplně nechtěl. Jenže lidi tam ty tu politiku řeší hlava nehlava. Ne že bych se jim divil… je to ale povětšinou jen protáčení panenek na situaci, která teď v ČR panuje.

Použil jsem mocný nástroj – Muted words. Díky němu jsem zablokoval klíčovat slova jako Babiš nebo Zeman. Moje timeline je najednou krásně voňavá a politici na mě skáčou jen zřídka kdy. V poslední době tam je ale hodně Krnáčové a zpovykaných Pražanů.

Přesto zůstat v obraze

Jedna věc je nekonzumovat zprávy na denní bázi, ale stejně tak je dobré uchovat si určitý přehled situace. Přece jen máme tu slavnou občanskou společnost. Brzy jsem se ovšem naučil, že pokud se děje něco opravdu důležitého, nevyhnu se tomu. Někdo mi to řekne.

Jsem rád, že aktivismus můžu outsourcovat na jiné, kteří tím žijí a sám se jen přelít na tu stranu, která si to zaslouží.

V životě jde přece o mnohem víc, než se vztekat nad činy politiků a plakat nad neštěstími ve světě.