Literární fest na Literární akademii
Na 150 lidí se sešlo v budově Literární akademie, aby se zde naučilo novým dovednostem a setkalo se s novými kámoši a kámoškami. Ve čtyřech patrech se pořádalo 10 kurzů a po celou dobu byly k dispozici horké nápoje a něco k zakousnutí.
Bylo to velké, kouzelné a neuvěřitelné. Hora informací, zážitků, tipů, emocí, jídla, čaje (a dobře, i vína) smrštěná do jednoho jediného dne. Ač tématicky šlo o literární fest, tak v nabídce byly i netradiční kurzy jako meditace nebo skládání origami. Každý si zkrátka našel to své a nikdo smutně nepostával na chodbě v rohu. A když už postával, tak s horkým nápojem a kouskem něčeho dobrého v ruce.
Takovým nedobrovolným kurzem bylo cvičení jménem šplh do schodů, které někteří překonávali s hlavou vztyčenou, jiní zvolili nepříliš efektivní způsob plazmo. Ostatně závěrečná after-party žila především v patře nejvyšším a tam se vydrápat... Ale zpět na začátek.
Den předtím
Jelikož jsem na festivalu působil jako dobrovolník, tak pro mě vše začalo už den předtím. Jen těžce si z této přípravky něco pamatuju, protože všechny mé vzpomínky vytěsnil nekonečný obrázek schodů, schodů a schodů, do kterých se nosil čajový stánek, oblíbené kafíčko a tuny a tuny mlíka. A na konci večera jsme ještě propadli origami šílenství, kdy jsme skládali propagační letáčky Literární akademie. Několik z nás dosáhlo takové efektivity, že pokud bychom to dělali někde u pásu, tak aspirujeme na zaměstnance měsíce.
Organizátoři nám nezapomněli sdělit, že by byli velmi rádi, kdybychom jako dobrovolníci dorazili už na sedmou. To v nás samozřejmě vyvolalo zasmušilé pohledy, ve kterých se odráželo neradostné zvonění budíku. Nezbylo nám nic jiného než jít brzo spát. Alespoň já to měl v plánu. Zvláštní, jak se plány rychle mění…
Den ten
A tak mi zazvonil budík a já nevěřil, že je to možné, že se musel zbláznit, ale nakonec jsem mu musel dát za pravdu, protože budík nikdy nelže. Překvapilo mě, kolik lidí jezdí tak brzké sobotní ráno metrem a jemně u toho pochroupává. A přijel jsem do školy a byly tam opět schody a schody, ale aspoň jsme nosili jídlo, o kterém jsem věděl, že ho brzo ponesu v sobě.
A pak ozvalo, že je připravené kafe a práce naráz ustala a většina organizačního týmu vytvořila krátkou lajnu čekající na ranní drogu. Ačkoliv já kávě neholduji, pevně věřím, že o tomto okamžiku muselo být složeno mnoho básní a že jedno oko nezůstalo suché nad tím chuťovým orgasmem. já si zašel pro čaj, který byl výborný a bylo mi hej. Pak si už jen skočit pro červenou visačku a dál letět zase nahoru pro chutnou snídani.
Vehnat lidstvo do auly, modlit se ať vydrží kyslík, pár slov na úvod, vyhlásit soutěže a může se začít. Od té doby se ozývá jen zoufalý hlas Pikačua zoufale hledajícího Eše Kečena. Každý si mohl zvolit 4 kurzy z 10. Nevybíral jsem si příliš rozvážně, prostě jsem jen naklikal něco, co znělo zajímavě a doufal, že to tak bude.
Storytelling - Dominika Šindelková
Lektorka byla příjemná především tím, že všechny chválila, což je prý skvělá zbraň. V kurzu jsme vymýšleli společný příběh. První verze byla docela šílená a velice nepravděpodobná, což ostatně u takových grup záležitostí bývá. Nicméně příběh jsme dále rozvíjeli, pilovali charaktery (hlavně Kořalu) a dodávali jim tolik potřebné pozadí. Diskuze nad velikostí poprsí Toničky zabrala alespoň 5 minut. Nakonec jsme vyplivli příběh, který ještě nebyl úplně dokonalý, ale dozajista byl, když už nic, tak alespoň vtipný. A hlavně jsem se naučil nové, geniální slovo - zahrdlit. To někdy musím použít!
Jen škoda, že byl workshop časově omezený, protože jsme se dostali pouze k základům. Ty jsem naneštěstí jako student Literární akademie slyšel už mnoho-mnohokrát. Pevně věřím, že storytelling umí ještě více. A ještě byla škoda, že na konci jsem potřeboval hrozně čurat a nechtělo se mi odcházet.
Jak prorazit na netu - Michelle Losekoot
U Michelle jsem už na nějakém tom kurzu byl a vím, že má velmi zajímavý pohled na svět a neotřelé názory. Pozitivní bylo, že nezabývala nějakým nastavováním sociálních sítím a obyčejnými návody, kterých jsou stovky a všichni to už umíme. Šla spíše po takové neuchopitelné filosofii, konkrétně love and hate princip, ve kterém je důležité psát jen něco, k čemu máme vztah, ať už je kladný nebo záporný. Vypíchla zajímavé lidi a nechala všechny účastníky, ať si sami za sebe něco odnesou. Což je ostatně ten nejlepší způsob, jak někoho vzdělat.
Pár myšlenek, se kterými budu ještě pracovat, jsem si odnesl. Opět jsem však na konci potřeboval hrozně čurat. Ten čaj byl fakt dobrej.
A pak byl oběd a ačkoliv byl zdravý, tak byl dobrý v mezích své zdravosti. A dýňové polévka to byl teprve neobyčejný zážitek. Možná jsem si měl přidat.
Blogujte a buďte vidět - Lucie van Koten
Lucčina (koketoval jsem s myšlenkou použít Lucčí) přednáška by se dala rozdělit do dvou bloků. Větší část byla myšlenkové podobná té Michelle. Tj. určitý pohled jak být u blogování zajímavý a tipy, jak toho dosáhnout. Opět platilo, že člověk si v tom musel najít to svoje a použít to dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Tentokrát to nebyla už tolik filosofie love and hate, ale hlavně love. Hlavní body této myšlenky ostatně Lucie zveřejnila ve svém článku. Spousta článků o blogování je dělaná z pohledu blogera, na přednášce se mi líbilo, že to pojala z pohledu čtenáře.
Druhá, o poznání kratší část, se zabývala spíše prakticky tipy o sociálních sítích, tlačidlech, newsletterech atd. A na konci jsem potřeboval fakt hrozně moc čurat.
Svět knihy očima výtvarného redaktora - Alexandra Horová
Tato přednášky byla echt praktická, protože pro lektorku to je denní chleba (nebo rohlík, záleží čemu fandí). Pokud chce někdy člověk vydat knihu, tak právě znalost celého procesu v nakladatelství je neocenitelná. Opět jsem hodně věcí znal z výuky na Literární akademii, ale tentokrát byl pohled rozdílný v tom, že se nejednalo o pohled obyčejného editora, ale toho výtvarného. Nejvíce se mluvilo o dětských knihách, což není úplně moje oblast zájmu, ale zaujalo mě, že například texty do leporel píšou sami editoři. A taky by mě zajímalo, kdo vymyslel ten téměř nevyslovitelnej název. A nemohlo chybět ani pár tipů, jak protlačit knihu do nakladatelství.
A ani jsem se nedivil, že většina lidí šla na poslední workshop na meditaci, protože únava už opravdu byla znát. Ani lektorka už nebyla tak akční, ale odnesl jsem si dobré typy.
Zničit školu!
A pak přišel konec a všude už bylo připravené víno. A já si říkal, že jsem ho možná neměl pít předtím, než jsem si dal opět poschoďový maraton. Ještě jsme se slezli do auly, kde se všichni shodli na tom, že to bylo dobré. Pak jsem musel odevzdat svou červenou visačku, což mi bylo líto. A nastala volná zábava v malých hloučcích, které se plynule spojovaly a rozpojovaly jako mořské vlnky.
Měl jsem tak šanci osobně poznat jednu Markétu Růžičkovou, druhou Markétu Gajdošovou, Dana Tučku, Richarda Holaje, Báru, Zuzku, Martina Skřivánka, Milana Priknera se svou manželkou, Lídu Maršálkovou, Káťu Foltánkovou a mnoho dalších, na které si teď nevzpomenu. A samozřejmě staří známí Jitka Ládrová a René Nekuda. A ještě kvantum dalších lidí a všichni byli fajne.
S přibývající hodinou se škola vyprazdňovala, víno se začalo objevovat i na podlaze a nakonec zůstal jen skromný večírek v aule. Okolo půlnoci ale už bylo třeba jít, sejít všechna patra a zamknout školu, která naštěstí zůstala nezničena. Kam bych ostatně potom chodil.
Někteří se dostali domů celý, jiní se dost divili, co se jim to vlastně stalo a proč jim něco chybí.
Den poté
…
Sláva nazdar výletu!
Loučení bylo těžké, přetěžké, ale ono zase někdy něco bude. Naučme se festival pro mě trval nějakých 22 hodin od těžkého vstávání po těžké ulehnutí. Rád bych poděkoval hlavním mozkovnám Renému a Adamovi, kteří tu skvělou akci dokázali zorganizovat a vše proběhlo bez trvalých, materiálních škod.