Lidé, které už nikdy neuvidíme
Všichni to víme...
Facebook. Nenáviděn a milován. Takové smetiště existencí, které jsou předem odsouzeny k záhubě. Spřátelit se zde je stejně snadné jako zvednout záchodové prkýnko. Pochop, tato metafora není vybrána náhodně. Pro někoho to je opravdu jednoduché, ale další váhá s kliknutím na osudové tlačítko hodiny, dny, či se neodhodlá nikdy.
A dejme tomu, že zvedneš prkýnko, že na to klikneš. A tak jste přátelé, ale stejně to je všechno jen takový mělký hrob. Víš o všem, co dělá. Moc dobře víš, na jakých párty byl, jakou školu studuje, co měl k snídani, k obědu, i večeři a v horších případech i jak to rád v posteli. Pak se dozvíš, že má choť nebo choťáka, že z nich vyleze potomek, který rozvrátí rodinu, pak přijde nějaká ta pomsta, šťastný důchod a nakonec jen profil s černou stužkou v rohu. Krása. Celý život na talíři a ani ses ho nikdy nemusel zeptat, jak se vůbec má.
Jsou přece naživu!
Ale přesto je svým způsobem krásný pocit vědět, že tam někde jsou. Že neumřeli a pořád jsou někde na dosah ruky. Stačí jen napsat zprávu a alespoň na chviličku to může být všechno zpátky. V dnešní době už neexistuje, že se někdo odstěhuje a ty se o něm už nikdy nedozvíš. Lidi už nemizí, ale pořád tu někde jsou. Na dosah ruky. Stačí napsat...
Facebook supluje kontakt. Je to až příliš jednoduché. Jako platit bezkontatní kreditkou... Takhle se dá utratit velká spousta peněz. Co ale zavést pravidlo, když si chceš popovídat, tak se sejdi? Je to až příliš retro? Poslat dopis? Taky možnost! A to čekání...
Ale je tu možnost. Stačí kliknout na zrušit... Příliš jednoduché než aby to byla pravda?