Lehkosti sousedského soužití
Jelikož tu nejsme v Grónku, kde hustota zalidnění o chlup překračuje dvě setiny člověka na kilometr čtvereční, máme sousedy. A to může být kámen úrazu. Jsou dvě základní cesty úspěchu - zkámošit se a nezkámošit se. Vypadá to, že obě metody se používají fifty fifty. Každá je ovšem jako dvousečná zbraň a může se vám setsakra vymstít.
Nedávno jsem se na Twitteru ptal, jak se lidi „kamarádí“ se sousedy na patře. Celá problematika je samozřejmě mnohem složitější, protože můžete mít ještě sousedy pod vámi, nad vámi, v baráku, ve vedlejším baráku či nejhůře na zahradě.
Jak vidíte, celé to vychází dost těsně. Třetina lidí své sousedy na patře zná, třetina ne a třetina je nemá. Ještě bych dodal, že mezi mými followery dlouho vedlo „neznám“ a teprve po nasdílení do širší komunity se poměr vyrovnal.
Kdo je to ten známý?
Jelikož má Twitter dost omezené vyjadřovací prostředky, nemohl jsem v jednom tweetu definovat, co to vlastně znamená známý soused. Ono to ani není možné přesně popsat, protože pro každého to značí něco jiného. Já nejprve došel k tomu, že známost znamená, že jsem si se sousedem řekl více než dobrý den.
Později mi došlo, že ani to není ten nejlepší popis. Když mě jedna sousedka zjebala, že kvůli pípajícímu požárnímu alarmu nemohla spát, asi to nebyl úplně začátek známosti. Vlastně to ani nebyl nějaký dialog, ale spíš monolog. Ve starém bytě jsem musel jednou oběhat všechny sousedy nade mnou (ještě že jsem nebydlel v paneláku a byli jen 4). Konverzace to byla velmi krátká (nepouštějte prosím nic do dřezu) a taky se úplně nestali mými známými. Viděl jsem je tehdy poprvé a také naposledy. Navíc jsem jeden pár pravděpodobně vyrušil při souloži, takže jsem nebyl úplně kámoš.
Pomozte mi!
Znát někoho od vidění, to je něco jiného. Na Střížkově jsem znal pána, co nosil cylindr, copámek a housličky (nebo brokovnici, v pouzdru se to nedalo poznat). Viděl jsem ho sice jen třikrát v životě, ale takový exot vám v paměti utkví.
Možná by byla lepší definice známosti, jestli se odvážíte od souseda vypůjčit si například sůl. Já bych to neudělal v žádném případě. To byl se radši brodil sněhem do nejbližšího obchodu. Či spíše bych žádnou sůl vůbec nepoužil, protože význam její existence mi stále uniká. Jiná věc je, když už propadáte zoufalství. To když se zasekl zámek v domě a já mrzl před vchodem, odhodlal jsem se k odvážnému činu a zkusil zazvonit na celkem čtyři byty, jestli by mi třeba nechtěly otevřít. Nechtěly. Nebo spíše neodpověděly. Ostatně ani já bych nereagoval, protože nevím, jaký exot by na mě v sedm ráno zvonil.
Takže další a definitní definice, která se nabízí, je znát souseda křestním jménem. Takhle daleko jsem se opravdu nedostal.
Jednostranné známosti
Přesto však se i přes nulový vzájemný kontakt můžete o sousedech mnohdy něco nedobrovolně dozvědět. Zvláště když jsou stěny tenké jako kolečko salámu v obchodě. Ono nejde o to, že by někdo cíleně poslouchal, ale někdy to jinak nejde. Aktuálně jsem naštěstí úplně odstíněn a pokud někdo ve vnitrobloku neřeže dříví na zátop, jsem v klidu. Jediný problém je koupelna, kde přes ten komín uprostřed baráku slyším, jak se sousedka koupe. Nebo jak předmět neurčitého tvaru a hmotnosti, dopadá do vody.
Asi bych sám sebe překvapil, jak bych se sousedy jednal, kdyby mi například na balkon foukali cigaretový dým. A to nemusí být úplně nereálná situace. V ČR prý kouří každý čtvrtý a já pořád nechápu, proč to dělaj. Na druhou stranu já ani nechápu, proč někdo pije kafe. Ono to asi patří nějak k sobě.
A tím se dostávám k tomu závěrečnému poselství, k té kouzelné pravdě, co chci předat světu, že nejlepší soused je takový, o kterém nevíte.