Michal Ozogán Blog exjedničkáře bez vyhlídky na praktický život
Michal Ozogán

Konec poslíčků u mě doma

Konec poslíčků u mě doma

Publikováno 07.08.2015 Publikováno Zážitky Počet komentářů 0

Je hrozně smutné (nebo vtipné, takhle slova mi hrozně splývají), že přídomek „český“ vyvolává neřízené záchvaty smíchu, promyšlené gagy i soucitné poplácání po rameni plné pochopení. Mluvím především o Českých dráhách a České poště. Jaké mají naše vlaky pověst asi není třeba vykládat. Co jsem s nimi jel po dlouhé době, tak pravděpodobnost zpoždění byla v kurzu 1:1. Dneska to ale bude o těch s trubkou v logu.

Já byl vždycky k České poště nakloněn o něco příznivěji než moje téměř naci okolí. Ano, trpí jistými neduhy a prohřešky. Třeba u nás v dědině sice mají (či měli) úplně krásnou otevírací dobu od 9 do 17 hodin, ale ta jejich polední pauza od 10 do 16 mi nikdy nepřišla úplně uměřená. Něco mi vždycky říkalo, že tam nepracují prasátka u korýtek, která by do sebe musela šest hodin ládovat šrot.

Na poště bylo vždycky poloprázdno (a poloprázdno tam bylo jen díky tomu, že jsem tam byl já) a paní za přepážkou hned věděla, že si pro něco jdu. Byl jsem tam jeden čas dost profláknutý. Museli si myslet, že jsem bohatý. Když nad tím uvažuji, pošta musí být strašná drbárna – proto tam pracujou jenom ženský. #liveWisdom

Balík do ruky gate

A ani jsem se nebál, že mi že mi před poštou někdo ztopí kolo. Ne že by si případný koltopič pomohl … možná kdyby ten vrak odnesl do sběru, mohl by si alespoň říkat zelený zloděj. Praze už se sice o kolo bojím (a bojím se o něj i kdekoliv jinde, třeba že mi ho někdo ukradne z pokoje, díky za postrašení Liduše), čekám nějakou tu frontu a namísto milých úsměvů mě čeká jen odolatelná nabídka, jestli bych si prý nechtěl vsadit. Ne díky, já bych chtěl jen vyhrát.

Ale pořád to jde, pořád má ta pošta něco do sebe. Vím, jak si všichni stěžují, že balík do ruky je balík do ruky (když nad tím přemýšlím, do ruky vám ho můžou dát klidně i na poště!), ale já stejně doma nikdy nejsem. Vlastně tyhle poslíčky nemám rád. Tak a je to venku!

A čekal a čekal…

Nemám nic proti nim samotným. Je mi jedno, jestli jsou černý nebo bílý, jestli imigrovali nebo se narodili v Ostravě, jestli mají rádi Santa Clause nebo Ježíška, já je nemám rád všechny. Snad to není podněcování nenávisti. Člověka pořád otravují, že mu chtějí něco dovézt, volají mu (a já nemám rád, když mi někdo volá), zvoní mu na dveře, beranidlem vyráží dveře a všemi možnými způsoby se ho snaží nahnat. A člověk se pak podá, zvedne to a řekne, že bude čekat.

delivery

Jak já nemám rád čekání… Když čekám, soustředím se pouze a jenom na akt čekání. Umím čekat v sedě, umím čekat v leže, umím čekat ve stoje a umím i čekat tak, že jakože nečekám, ale přitom čekám. Nejsem schopný dělat nic jiného. A on pořád nejede a já čekám… Bojím se i dojít si na záchod … co když by zrovna přišel! Ani naložit do vany se nemůžu. Vařit? Ještě bych to připálil! Prostě čekání je fuj.

Adresát nezastižen

Já chci být pánem svého času a zajít si pro ten balík sám! A teď jednom doufám, že si mě všichni poslíčci světa nezařadí do kartotéky nežádoucí a nebudou na mých balíčcích cvičit irský step.

Navíc, stala se mi teď taková nemilá věc. Pošta mi nehodila do schránky adresát nezastižen, takže všechno to nahoře už neplatí. Už je nemám rád všechny. No páni, já ale musím být za nenávistného člověka.


Hejtujete Českou poštu? Jen do toho!



Přidejte svůj komentář

 


Nepřehlédněte Běh přes ty tydýty 2018

Běh přes ty tydýty 2018

Běh přes ty tydýty patří mezi jarní závody. Bohužel se ukázalo, že vhodná obuv musela být vybavena hřeby proti klouzání. Ty tři kopečky pokryté ledem se mnou zápasily tak urputně, že v nevinném kruhu běžců padlo pár vulgarit. Ale nestyděl jsem se za to. Byla za to zodpovědná příroda!

Zobrazit →

Z posledních sil #3 – Oslněn v pražském půlmaratonu

Z posledních sil #3 – Oslněn v pražském půlmaratonu

Půlka je ta vzdálenost, která tě nezabije (většinou), ale dá ti docela zabrat. A mně zabrat dala. Jsem si jistý, že i kdybych všechny okolo prosil, ať mi aspoň půjčí kolo, nikdo by mi ho nedal. Všichni tam jenom řvou: „To dáš.“ A tak jsem to teda dal. I bez kola.

Zobrazit →


Sledujte mě

Odebírejte nové články