Kdy se z Čechů stal národ Phožroutů?
Bistra, kde podávají vietnamskou polévku Pho, se teď množí jako vši ve škole. Když hygienická kontrola jedno zavře, otevřou se dvě další. Každý talíř je výzva. Dopracovat se až ke dnu není vůbec snadné. Tak proč nám to tak chutná?
Na moje historicky první Pho mě dotáhli kolegové z práce. Šli jsme k pochybnému stránku v Holešovické tržnici, kde bylo suše napsáno několik vietnamských jídel. Nad nimi visela barevná tabule s dalšími pokrmy, kterým říkám čínský výběr. Na doporučení jsem si dal Pho Bo, tedy polévku s kousky mrtvé krávy a moje odpanění mohlo začít. Až později jsem se dozvěděl, že od toho dne, jsem si místo polévky objednával prostitutku:
Hned mi bylo jasné, že tenhle pokrm není jídlo ale především výzva. V misce jsem měl nudle, bylinky a maso. To všechno ponořené do pořádné porce hutného vývaru. Cítil jsem se, jako by mi babička dala hrnec polévky a řekla: „Jez.“ Když jsem si tam ještě přidal trochu pálivé omáčky, přestával jsem dýchat. Bojoval jsem a klesal ke dnu.
Phoflace
Od té doby jsme tam chodili poměrně pravidelně. Ve stánku se každý den tvořila dlouhá fronta. Častokrát jsme se jen podívali na ten zástup, prohlásili to za marné a šli jinam. Narváno tam bylo i v zimě, navzdory tomu, že se jedlo venku. Největší zlo byla kancelář, která vyslala svého zástupce, aby vzal Pho s sebou pro všechny. To hned byla kolona jak na D1.
My jsme jedli poctivě na místě. Naše Pho jsme objímali jako přímotop. Pán u okýnka začal vypadat jako starý známý a dokonce jsme si v novinách přečetli, že šetří na dovolenou v Chorvatsku.
Brzy jsme pocítili účinky Phoflace. Začalo to zdražením o 5 korun. Neobešlo se to bez brblání, ale Pho je Pho. Další skok byl už o 10. Když vyměnili malý stánek za velkou restauraci, logicky cena dál stoupala. Poslední ránu přinesl jistý nejmenovaný pán na svých křídlech EET a to byl konec. Z Pho se stalo jen sváteční jídlo a ne každodenní oběd. Alespoň pro nás. Fronty tam jsou až dodnes.
Phochallenge
Asi největší výkon jsem podal na firemním obědě. Donesli nám obří pholévku. Kdybych do misky položil lžíci, hlubiny by se za ní zavřely. Zeptal jsem se, jestli bude i druhý chod. Odpověď zněla, že ano. Já se nezalekl. Přidal jsem si do polévky pár kusů chilli, aby ta výzva stála za to.
Vyjíst vršek je vždycky nejtěžší. Mísa se tam rozšiřuje, takže je tam polévky nejvíce. Když jsem ujedl aspoň třetinu, podíval jsem se na svůj Fitbit a ten mi ukazoval, že moje tělo se dostává do cvičební zóny, kdy spaluji tuky. Bylo to jako v anorektickém snu. Jedl jsem a spaloval zároveň.
Přiznávám se, že nakonec jsem vzdal. Kdybych si dal ještě jednu lžíci navíc, Pho by mi začalo vytékat ušima. Někde musíte před jídlem musel podepsat revers.
Jen bych dodal, že vyjíst nudle umí každý. Vypít vývar je opravdová výzva.
Ó ty česká kuchyně
Kam se vůbec podělo české jídlo? Dokonce i na tradičních vánočních trzích u I. P. Pavlova jsem si dal jarní závitek. A když chodíme na obědy, je to samí Vietnam, Indie, Čína nebo Itálie. I když zrovna jít na Itálii nikdo neříká. Já vlastně ani nevím, co je to české jídlo! Je to smažák?
Pho se dostalo i mezi děti. Seděli jsme si takhle v Oi Zoi Oi (vážně někdo dokáže ty názvy číst nebo rozlišovat?) a přišla tam paní se synkem. Prohodili jsme, že synek si dá určitě Pho. Obsluha mu ho donesla. Naše tváře ztuhly jako pudink v lednici. Synek to snědl. A já myslel, že chuť na Pho přichází s věkem.
U rodičů jsem měl knedlíky na stole několikrát do týdne. Doma v Praze jsem si je neudělal nikdy. Nějak mě nelákají. Nemají mi co nabídnout. V naší domácnosti česká kuchyně vymřela. Všechno, co vaříme, je jen random mišmaš z internetu. Pokud bude po nás někdo dědit naše kuchařské tradice, bude to velmi smutná událost.