Každodenní tajemství
Jednou jsem takhle objevil knihu, která na jedné stránce ukrývala dávno zapomenuté tajemství. Nemohl jsem se jí nezmocnit.
Když jsem se jednoho tropického odpoledne vracel z práce domů, všiml jsem si, že ve výklenku poblíž výtahu leží opuštěná kniha. Podle špíny a usazeného prachu jsem tipoval, že tam musí vegetovat už pěkně dlouho, ale nikdy předtím jsem její přítomnost nezaregistroval. Cestou k metru jsem přemýšlel kdo a hlavně proč ji tam nechal opuštěnou. Snad zapomenul? Snad ji tam odložil nevzdělaný bezdomovec, který umí číst jen obrázky? Či snad se tam zhmotnila červí dírou z minulého tisíciletí? Moc otázek a málo odpovědí.
Zvědavostní hlod
Další den, ještě o chlup zpocenější, jsem knihu potkal na stejném místě znovu a oficiálně ji prohlásil za opuštěnou. Útulek pro nechtěné tituly však neznám a říkal jsem si, že si někdo nakonec vzpomene a odnese si ji domů. V horším případě vyhodí. Vydržel jsem okolo ní chodit celý týden. Pak jsem to špínou nasáklé umělecké dílo decentně ofoukl a hodil do tašky.
Ještě v metru jsem ji prozkoumal. Autora ani název jsem neznal. Chyběl dokonce i rok vydání a obecně celé zpracování se mi zdálo takové pofidérní. Jako by nakladatel pořádně nevěděl, jak na to. Pozdější průzkum ukázal, že na internetu jsou pouze čtyři zmínky o této knize a jde buď o zapadlý klenot nebo řadový brak.
Prolistoval jsem všechny stránky, abych se dopátral informace, která by mi osvětlila něco o původním majiteli či majitelce. A opravdu tam byla. Na čtvrté straně překrývala část stránky bílá páska. Když jsem se jí pokusil precizně sloupnout, skrytý text se bohužel odlepil společně s ní. Bál jsem se, že chatrné vodítko jsem ztratil navždy. Když jsem však pásku otočil, zjistil jsem, že text je do ní obtisknutý. Bohužel zrcadlově obráceně. Až doma jsem pásku dychtivě položil před zrcadlo a zjistil obsah. Byl jsem hepy. Rozlouskl jsem malé, bezvýznamné životní tajemství, které je stejně užitečné jako salát v McDonaldu. (A nebylo tam 42.)
Pravdu a nic než pravdu
A takhle to je pořád. Odhalovat a odhalovat tajemství. Dozvídat se od ostatních pravdu a zjišťovat, že něco jiného pravda není, aby nám po vyzrání řekli, že se spletli a pravda to tehdy byla. Po dnech, po měsících, po letech, se dozvídáme, které všechny Aj Mast Hef informace jsme neměli. Přijdou k nám přesně v tom okamžiku, kdy nám je to už jedno nebo nemůžeme nic změnit. Ale stejně nás vyzrazené tajemství krásně uspokojí a můžeme se ponořit snového světa „kdybych to tenkrát věděl, tu klobásu bych nesnědl“.
Ale pravda, pravda, to je hlavně velká svině. Sice je fajn se jí nakonec dopídit, ale její zjištění má často efekt sbíjecího kladiva. A stejně tak pravda nemusí být pravdou a lež lží. A ve výsledku nezbývá nic jiného, než si užívat chvíle blažené nevědomosti, kdy pravda ani lež ještě neexistují a odhalujeme jen ta malá, bezvýznamná, každodenní tajemství.