Jak selhávám u sportů, kde potřebuji balanc

Ačkoliv postupně zkouším nové sporty, tak některé bych měl přece jednom vynechávat. Vzhledem k nedostatku balančního systému v mém těle hrozí velké riziko, že se překulím a něco ošklivého se stane. Brusle a longboard = moje zhouba.

Balanc není mojí silnou stránkou. Myslím, že má něco společného se středním uchem. Jakmile se točím dokola, je mi strašně blbě. Nemám problém se pozvracet po několika kotrmelcích. A odmítám dělat stojku.

Když se mi podařilo na kole jet bez držení, považoval jsem to za vrchol svého umění a uvažoval jsem, jestli i to nedat do životopisu. Pro jistotu to dělám jen tehdy, když se nikdo nedívá, protože bych jinak určitě spadl. A rozbil si držku.

Kolečkové brusle

Pak jsem udělal rozhodnutí, kvůli kterému jsem musel být pod vlivem a koupil si kolečkové brusle. Nejspíše jsem si říkal, že to nemůže být tak strašné, když na tom vidím jezdit i nějaké děti. Malé, nevyvinuté děti...

Brzo mi došlo, že to byly kouzelné děti. Na těch bruslích se prostě nedalo stát. Ačkoliv jsem měl ty největší šunky s nejvíc shit kolečky, klouzaly se jako splašený. Prostě moc jezdivý.

Moje začátky byly hodně zpomalené a rychlejší byli dokonce i chodci. Jediný člověk, kterého jsem dokázal porazil, byla hodně stará babička o berlích. Ale radujme se z maličkostí, že?

Nakonec jsem se dostal do stavu, kdy jsem se pohyboval tak rychle, že jsem skoro stačil běžcům. Nesměl jsem ovšem najet na jakýkoliv nerovný povrch a nějaký sešup, ten byl naprosté tabu. Pravda, moc jsem netrénoval, stál jsem na nich jednou. Asi to nebyla úplně nejlepší investice...

Co jsem však viděl nedávno na cyklostezce pod Vítkovem mě udivilo. Nějaký mladý kluk to tam na bruslích túroval tak, že jsem ho na kole ani nedokázala předjet. A do skokánků jezdil rychleji než já. Jsem asi srab. Možná ve mně ještě žije ta vzpomínka, kdy jsem se na podobném „skokánku“ vysekal.

Longboard

Neměl jsem ale dost. Po neúspěchu bruslí jsem si pořídil longboard. Brzy jsem zjistil, že je to snad ještě horší než brusle. Ačkoliv jsem získal trochu více stability, tak mě strašně irituje jedna důležitá věc - ta věc nemá brzdy!!! Kdo tohle vymýšlel?

Opravdu nechápu jak na tom někdo může reálně jezdit a ještě k tomu po městě. Já mám vůbec problém se s longboardem ukázat na veřejnosti. Holduje mu totiž především mladší publikum, které na něm reálně umí a já se tak mezi nimi dokážu akorát ztrapnit. Předjela mě i nejedna holka na pennyboardu.

To největší selhání se ale událo v lesoparku Letňany. Je tam takový hodně mírný kopeček a já se rozhodl, že ho sjedu. Ani jsem neuvažoval nad tím, že to bude problém. Můj longboard však z nějakého záhadného důvodu zrychloval a zrychloval a jelikož jsem neměl žádnou brzdu, nevěděl jsem, co dělat. Najednou se mi začali klepat nohy a musel jsem seskočit. Na zlomek vteřiny jsem si myslel, že to ustojím, ale setrvačnost mě nemilosrdně poslala k zemi.

Přesto to nevzdávám a jezdím dál. Jen bych si asi měl pořídit chrániče. A to neohrožuji jenom sebe. Málem to odnesl jeden jezevčík a jedna babička, která nedokázala z výrazu mé tváře pochopit, že toto není řízená jízda a já se jí opravdu vyhnout nedokážu.

Sportu zdar.

11. září 2016