Jak se můj pokus o minimalismus změnil v bordel na zemi

Svoje věci už nepotřebuješ. Hoď je na jednu hromadu, zapal je a nech celý byt vybouchnout v gejzíru trinitrotoluenové vášně. Zbav se všech předsudků, odhoď zábrany a zapomeň na svoje starosti. Uleví se ti a budeš šťastnější. To mi slíbil minimalismus. Než jsem já znetvořil.

K minulým Vánocům jsem dostal Travel Bibli. Pokud ji neznáte, je to původce, jak za malý peníz provandrovat velký kus světa. Nejsou tam ale jen tipy pro cestování. Mnoho užitečných věcí si tam najde i ten, kdo nechce pročesávat exotické aglomerace.

Základem každého cestovalele je minimalismus. Nikdo přece nechce táhnout těžký batoh. A to je přesně jedna z těch věcí, která se dá vztáhnout i na reálný život. Kdo by chtěl mít hodně věcí? Vždyť se musí uklízet!

Věci, které už nikdy nebudu potřebovat

V Travel Bibli jsem se dočetl: „Zbavte se auta a televize.“ To bylo jednoduché. Nic z toho nemám a neplánuji. Jenže co s tím dalším milionem věcí, co vlastním?

Občas se zmužím. Podívám se na tričko a jeho obrovskou díru a podívám mu: „Podívej. Zažili jsme spolu dobrý časy. Užili jsme si je. Jenže ty už máš tu obrovskou díru, která se na tobě objevila - ani nevím jak - a už tě prostě nemůžu nosit. Není to mnou, je to tebou. Sorry. Jako.“ A letí do koše.

Jednou z nejvíce srdcervoucích scén pro mě bylo vyhazování maturitních otázek. Trvalo mi to nějakých šest let. Většina studentů je obřadně spálí hned po absolvování zkoušky dospělosti, ale já si je sám vypracoval a měl jsem k nim hluboký citový vztah. Když jsem je dával do papíru, málem slza ukápla.

Všechno, chci to prodat všechno

S tím jsem se rozhodl skoncovat. Už žádné zbytečnosti, co se mi budou válet po koberci. Mám dost věcí. Dost bylo citových pout, dost bylo: „Ale jednou by se to hodit mohlo.“ Nastal čas udělat pořádek. „“

Vlezl jsem do všech škvír, vybral jsem všechny rohy, proštrachal celý sklep, abych našel všechny věci, kterých se mohu zbavit. Dal jsem je do obýváku na jednu hromadu. Byl to krásný pohled.

Jenže … já ty věci přece nechci vyhodit. To by bylo strašně neekonomické. Za to by mě Vašek Klasů zlískal. Rozhodl jsem se je prodat. A to byl základ všech potíží:

Minimální prodejní částku jsem se rozhodl stanovit na 100 korun. Za méně bych ani nevstal z postele.
Rozhodně nechci nic posílat poštou. Jedno návštěva místní pobočky české pošty = jedna ztracená věčnost.
Než ty věci prodám, musím je vyzkoušet, vyčistit a vyfotit.
Hodit to na správné bazoš servery.
A tím to nekončí. Nakonec se mi někdo ozve a já musím vykomunikovat místo setkání. (Dal inzerát, ale ozývali se mu lidi …)
Objevit se na místě sekání a sesbírat výdělek.

Jenže, to je příliš mnoho kroků. Příliš mnoho kroků, jak nastartovat ten slavný minimalismus. Takže teď se mi ty věci válí v pokoji, místo ve sklepě, a já se na ně dívám a stále si opakuji, že se jich musím dříve nebo později zbavit. Zatím to vypadá, že později.

Ale mám pořád tu jednu možnost – kanystr benzínu a zapalovač ... a nebo nechcete náhodou někdo elektrický spiralizér?

18. února 2018